Proč fanoušci Prsteny moci nenávidí i milují zároveň.

Prsteny moci jsou jeden z nejpodivnějších fantasy fenoménů posledních let. Část diváků obdivuje návrat do Středozemě, krásné obrazy, Saurona, Númenor a velkolepost světa. Jiní seriálu nemohou odpustit tempo, změny oproti Tolkienovi, práci s postavami nebo pocit, že se snaží dotknout legendy, která už má svou dokonalou filmovou podobu. Právě proto Prsteny moci tolik rozdělují: nejsou jen seriál. Jsou zkouška vztahu fanoušků ke Středozemi.

Jen málokterý fantasy seriál vstoupil na scénu s tak těžkým břemenem jako Prsteny moci. Nešlo jen o další návrat do známého světa. Šlo o návrat do Středozemě, tedy do prostoru, který si mnoho diváků spojuje s filmovou trilogií Pána prstenů, s hudbou, krajinou, postavami a pocitem velkého mýtu, který se v moderním fantasy málokdy podaří zopakovat.

Seriál od Prime Video se odehrává ve Druhém věku Středozemě, tedy dávno před událostmi Pána prstenů. Pracuje s dobou, kdy se formují Prsteny moci, Sauron se vrací k síle a velké říše elfů, lidí i trpaslíků stojí před rozhodnutími, která ovlivní celou budoucnost Tolkienova světa. Prime Video seriál dlouhodobě prezentuje jako velkolepý návrat do Středozemě a příběh období před vznikem známého konfliktu o Jeden prsten.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Sauron povstal a kuje Jeden prsten. Prsteny moci lákají na temnější třetí sérii.

A právě tady začíná problém. Prsteny moci nejsou posuzované jen jako samostatný seriál. Jsou posuzované jako návrat do posvátného prostoru. Každá změna, každá postava, každý dialog a každý záběr nese tíhu otázky: je to ještě Tolkien, nebo už jen drahá fantasy s jeho jménem na bráně?

Láska začíná u toho, že Středozem pořád funguje.

První důvod, proč část fanoušků Prsteny moci miluje, je jednoduchý: Středozem má pořád obrovskou sílu.

Když seriál ukazuje elfská města, trpasličí říše, ostrovní Númenor, dávné lesy nebo hory plné starých tajemství, připomíná, proč tenhle svět přežil tolik generací. Středozem není jen mapa. Je to pocit, že pod každým kamenem leží minulost a za každou písní se skrývá zapomenutý příběh.

Prsteny moci často fungují nejlépe právě tehdy, když nehoní velký zvrat, ale nechají diváka na chvíli žít ve světě. Vidět trpaslíky v Khazad-dûm. Vnímat rozdíl mezi nesmrtelnými elfy a lidmi, kteří se smrti bojí. Sledovat Númenor jako krásnou civilizaci, která už v sobě nese semínko pádu.

Tohle je pro fanoušky silné. Ne proto, že by každá scéna byla dokonalá, ale protože Středozem má pořád schopnost vyvolat úžas. A úžas je vzácné palivo.

Nenávist začíná u pocitu, že se sahá na legendu.

Jenže přesně stejný důvod, proč seriál část fanoušků přitahuje, jinou část rozčiluje. Středozem není obyčejná značka. Pro mnoho lidí je to skoro osobní území. A když někdo vstoupí do takového světa, diváci automaticky vytáhnou mapy, knihy, filmové vzpomínky i vlastní představu o tom, jak má Tolkien působit.

Prsteny moci proto od začátku čelily kritice, že příliš mění, zjednodušují nebo přeskupují Tolkienovu mytologii. Část debat se točila kolem práce s předlohou, práv k různým částem Tolkienova díla, změn v časové ose a nových postav. The Guardian už při startu seriálu upozorňoval, že odpor části fanoušků souvisel i s tím, že seriál staví svůj příběh z materiálu, který není stejně přímočarý jako kompletní románová předloha.

To je důležité. Pán prstenů měl jasný příběh: cesta Prstenu, Společenstvo, válka, zničení Sauronovy moci. Prsteny moci musí pracovat s historií, legendami, dodatky, náznaky a obrovským časovým rozpětím. Seriál tak nestojí na jedné hotové cestě, ale na skládání dávného věku do televizní podoby.

A u Tolkienových fanoušků je to jako chodit bosý po minovém poli z elfských poznámek.

Seriál je nejzajímavější, když ukazuje Saurona jako svůdce, ne jen monstrum.

Jedna z věcí, kterou Prsteny moci umí velmi dobře, je práce se Sauronem jako s někým, kdo není jen temné oko v dálce. V Pánovi prstenů je Sauron hlavně vzdálená síla, přítomnost, stín, tlak. V Prstenech moci má lidskou nebo přinejmenším osobnější podobu. Může mluvit, manipulovat, slibovat, lichotit a nabízet lidem přesně to, co chtějí slyšet.

Tohle je silný nápad, protože Sauron není děsivý jen tím, že chce vládnout. Je děsivý tím, že rozumí touhám druhých. Elfům může nabídnout záchranu krásy. Lidem velikost. Trpaslíkům moc ukrytou v hlubinách. Jednotlivcům pocit, že právě oni jsou výjimeční.

A tady se seriál dostává k jádru Tolkienova světa: zlo nemusí přijít jen jako armáda. Někdy přijde jako dar.

Právě proto část diváků Prsteny moci oceňuje. Když seriál ukazuje, že prsteny nejsou jen kouzelné předměty, ale pasti šité na míru pýše a strachu různých národů, začíná být opravdu zajímavý.

• NENECHTE SI UJÍT: Piráti z Karibiku po letech: Co dnes dělají hlavní hvězdy?

Problém je tempo a pocit čekání na věci, které už známe.

Na druhé straně stojí jedna z nejčastějších výtek: Prsteny moci často působí, jako by se dlouho připravovaly na události, o kterých divák už ví, že musí přijít.

Víme, že vzniknou Prsteny. Víme, že Sauron zesílí. Víme, že Númenor padne. Víme, že Jeden prsten bude ukován. Víme, že některé civilizace míří k tragédii. To samo o sobě není chyba. Prequely mohou fungovat skvěle, když ukážou nevyhnutelný pád tak silně, že divák nechce odtrhnout oči.

Jenže Prsteny moci občas narážejí na to, že cesta k velkým momentům působí pomaleji než samotný mýtus. Kritici i diváci se u seriálu opakovaně vraceli k tomu, že vizuální krása ne vždy stačí, pokud postavy a drama nemají stejnou sílu. I pozitivnější kritické reakce často připouštěly, že seriál se potýká s nevyrovnaností příběhových linek a tempem.

To je důvod, proč fanoušci mohou jeden díl milovat a další protrpět. Jeden moment připomene starou velikost Středozemě. Další působí jako dlouhá cesta přes mapu, na jejímž konci čeká scéna, kterou divák očekával už dávno.

Galadriel je pro jedny silná hrdinka, pro druhé problém seriálu.

Žádná debata o Prstenech moci se neobejde bez Galadriel. Pro část diváků je její mladší, tvrdší a bojovnější verze zajímavým pohledem na postavu, kterou ve filmové trilogii známe jako moudrou a téměř nadpozemskou vládkyni. Seriál ukazuje Galadriel v době, kdy ještě není hotovou legendou. Je plná bolesti, hněvu, posedlosti a touhy najít zlo, které jí vzalo klid.

Pro jiné fanoušky je právě tohle problém. Filmová Galadriel působila jako bytost, která už překročila běžné lidské emoce. Seriálová Galadriel je impulzivnější, tvrdohlavější a méně vyrovnaná. A část publika to nevnímá jako vývoj postavy, ale jako zradu představy, kterou si o ní vytvořila.

Herečka Morfydd Clark v rozhovorech mluvila o tom, že intenzita reakcí po první řadě byla těžká, a mediální debata kolem seriálu zahrnovala nejen věcnou kritiku, ale i útoky spojené s odporem k obsazení a kulturním válkám.

A tady je vidět větší problém celého seriálu. Prsteny moci nejsou kritizované jen za scénář, tempo nebo změny v lore. Staly se také bojištěm mnohem širších debat o moderních adaptacích, diverzitě, věrnosti předloze a tom, kdo má právo rozhodovat, co ještě patří do milovaného světa.

Některá kritika je fér. Některá jen používá Tolkiena jako štít.

Je potřeba říct oboje.

Ano, Prsteny moci mají skutečné slabiny. Některé linky jsou méně silné. Některé dialogy nepůsobí tak vznešeně, jak by Středozem unesla. Některé změny v mytologii fanoušky oprávněně dráždí. A ne každý, komu se seriál nelíbí, je automaticky toxický fanoušek. To by bylo pohodlné a nefér.

Zároveň ale platí, že kolem seriálu vznikla i vlna odporu, která dávno přesáhla běžnou debatu o kvalitě. Amazon čelil po premiéře první řady review bombingu a média opakovaně popisovala, že část útoků mířila i na diverzní obsazení seriálu.

Tohle je důvod, proč je debata tak jedovatá. Vedle sebe existují diváci, kteří mají legitimní problém s tempem, scénářem nebo prací s Tolkienem, a lidé, kteří používají „věrnost předloze“ jako elegantnější masku pro úplně jinou frustraci.

Výsledek? Normální rozhovor se často změní v bitvu, kde jedna strana slyší jen „kazíte Tolkiena“ a druhá jen „nesmíte kritizovat“. A někde mezi tím sedí seriál, který má skutečné kvality i skutečné problémy.

Prsteny moci nejvíc rozdělují proto, že nejsou dost špatné ani dost dokonalé.

Kdyby byly Prsteny moci katastrofa, bylo by to jednodušší. Fanoušci by je odmítli a šlo by se dál. Kdyby byly mistrovské dílo, odpor by časem zeslábl. Jenže seriál žije v mnohem zajímavějším a výbušnějším prostoru.

Je příliš krásný na to, aby ho šlo jednoduše shodit ze stolu. Je příliš problematický na to, aby ho šlo bez výhrad oslavovat. Je příliš spojený s Tolkienem na to, aby byl jen další fantasy. A je příliš odlišný od Jacksonovy trilogie na to, aby fanouškům nabídl bezpečný návrat domů.

Právě proto ho jedni milují a druzí nenávidí. A někdy jsou to ti samí lidé v různých scénách.

Jeden moment vás nadchne pohledem na Khazad-dûm. Další vás rozzlobí rozhodnutím postavy. Jedna linka připomene velikost Druhého věku. Jiná působí, jako by vyplňovala čas, než se dostaneme k něčemu důležitějšímu. Jeden záběr vypadá jako sen každého fanouška Středozemě. Jeden dialog ho hned potom probudí studenou vodou.

Proč se na ně fanoušci stejně vracejí.

Navzdory všem sporům mají Prsteny moci jednu zásadní výhodu: pořád vyprávějí o věcech, které fanoušky Středozemě zajímají.

Sauronův vzestup. Vznik prstenů. Tragédie Númenoru. Staré vztahy mezi elfy a trpaslíky. Pýcha, strach ze smrti, touha zachovat krásu světa, moc, která se tváří jako dar. To nejsou malé motivy. To je materiál, ze kterého se dá stavět fantasy chrám i fantasy popraviště.

Fanoušci se vracejí, protože chtějí vidět, jak se tyhle události naplní. I když nadávají. I když nesouhlasí. I když by některé volby napsali jinak. Středozem má pořád gravitační pole a Prsteny moci se pohybují přímo v jeho středu.

A možná právě to je největší paradox seriálu. Mnoho lidí ho kritizuje ne proto, že jim na Tolkienově světě nezáleží. Ale protože jim na něm záleží až příliš.

• ČTĚTE TAKÉ: Proč Targaryeni nikdy neuměli vládnout bez ohně a krve?

Seriál jako zrcadlo fanouškovské lásky.

Prsteny moci ukazují jednu nepříjemnou pravdu o moderní popkultuře: milovat nějaký svět dnes často znamená bojovat o jeho podobu.

Fanoušci nechtějí být jen diváci. Chtějí být strážci. Pamětníci. Obránci tónu, významu a odkazu. Někdy je to krásné, protože právě díky tomu fantasy světy žijí. Jindy je to dusivé, protože každá nová adaptace pak vstupuje do arény, kde se nehodnotí jen kvalita, ale i pocit zrady.

Prsteny moci v téhle aréně stojí uprostřed. Jednou nohou v Tolkienově mýtu, druhou v moderní streamovací produkci. Jednou rukou se snaží hladit fanouškovskou nostalgii, druhou tlačit příběh směrem, který může část publika odmítat.

A proto budou rozdělovat dál.

Ne proto, že by fanoušci nevěděli, jestli je mají rádi. Ale protože u Středozemě nikdy nejde jen o to, jestli se člověku líbí jeden seriál. Jde o mnohem osobnější otázku:

Kdo má právo otevírat dveře do světa, který si tolik lidí nosí v hlavě jako vlastní domov?

Patříte mezi ty, kteří Prsteny moci brání, nebo mezi ty, kteří seriálu pořád nemohou odpustit, jak nakládá se Středozemí?