Měly být novým Harrym Potterem nebo Pánem prstenů. Tyhle velké filmové ságy skončily dřív, než začaly.
Hollywood miluje velké plány. Každých pár let se objeví film, který nemá být jen jedním příběhem, ale začátkem celé ságy, nového světa nebo obřího filmového vesmíru. Jenže diváci se nedají naplánovat v zasedací místnosti. Některé značky měly rozpočet, hvězdy i pokračování připravená na papíře, přesto skončily po jediném výstřelu.
Když uspěli Harry Potter, Pán prstenů, Marvel nebo Star Wars, Hollywood si z toho vzal jednoduché ponaučení: diváci milují velké světy. Jenže tahle rovnice má jeden zákeřný háček. Nestačí mít mapu, mytologii, slavnou knižní předlohu, drahé efekty nebo plán na dalších šest filmů. Nejdřív musí fungovat první film.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Proč fanoušci Prsteny moci nenávidí i milují zároveň.
A právě tam mnoho ambiciózních projektů narazilo.
Studia často přicházela s představou, že první díl nebude jen film, ale brána do obrovského univerza. Jenže místo nadšeného publika přišly slabé tržby, zmatený marketing, rozpačité recenze nebo pocit, že diváci nesledují hotový příběh, ale dvouhodinovou upoutávku na něco, co možná jednou přijde.
Některé z těchto filmů nebyly vyloženě špatné. Některé měly skvělý svět, zajímavý nápad nebo oddané fanoušky. Ale všechny ukazují stejnou pravdu: filmová sága nevznikne tím, že ji studio oznámí. Musí si ji vyžádat publikum.
Mumie: Dark Universe skončilo dřív, než začalo.
Mumie z roku 2017 měla být začátkem velkého Dark Universe, tedy propojeného světa klasických monster Universalu. V plánech se počítalo s Draculou, Frankensteinovým monstrem, Neviditelným mužem, Van Helsingem a dalšími ikonami hororu. Do hlavní role byl obsazen Tom Cruise a Universal chtěl vytvořit vlastní odpověď na úspěch Marvelu.
Na papíře to znělo logicky. Universal měl slavná monstra, známou značku a hvězdné obsazení. Jenže film se pokoušel dělat příliš mnoho věcí najednou. Měl být dobrodružstvím s Tomem Cruisem, hororovým návratem Mumie, startem univerza i ochutnávkou budoucích projektů.
Výsledek působil jako film, který víc připravuje další kapitoly, než aby pevně stál na vlastních nohách. A to je smrtící chyba. Diváci nepřišli do kina kvůli obchodnímu plánu studia. Přišli na příběh. Dark Universe se tak stalo učebnicovým příkladem toho, že sdílený vesmír se nedá postavit od střechy.
John Carter: svět, který nedokázal vysvětlit, proč má lidi zajímat.
John Carter: Mezi dvěma světy měl být pro Disney velkým sci-fi dobrodružstvím s potenciálem nové ságy. Film vycházel z knižní série Edgara Rice Burroughse o vojákovi přeneseném na Mars, kde se zaplete do konfliktů cizích civilizací. Předloha ovlivnila mnoho pozdějších sci-fi a fantasy příběhů, takže potenciál rozhodně existoval.
Problém byl, že film nedokázal běžnému divákovi jasně prodat, proč je jeho svět výjimečný. Název John Carter zněl obecně, marketing byl nečitelný a samotný film přišel ve chvíli, kdy diváci neměli k látce žádný silný vztah.
Je to trochu kruté, protože John Carter není bez nápadů. Má dobrodružství, romantiku, mimozemské rody i velké bitvy. Jenže velký svět nestačí. Divák musí rychle pochopit, proč do něj chce vstoupit. Tady se dveře otevřely, ale za nimi nebyl dost jasný důvod projít dál.
Smrtelné stroje: krásný svět bez dost silného příběhu.
Smrtelné stroje měly obrovský vizuální háček. Obří pohyblivá města putují po zničené Zemi a loví menší města kvůli zdrojům. To je nápad, který se prodává skoro sám. Navíc u filmu figuroval Peter Jackson a tým spojený s Pánem prstenů, takže očekávání byla vysoká.
Jenže i tady se ukázalo, že nádherný koncept není totéž co silná sága. Film měl svět, který vypadal působivě, ale příběh a postavy nedokázaly vtáhnout tolik, aby diváci chtěli okamžitě další pokračování.
Smrtelné stroje jsou přesně ten typ filmu, u kterého si člověk pamatuje nápad lépe než samotné postavy. A to je problém. Velké ságy nežijí jen z map a měst na kolech. Žijí z hrdinů, vztahů a konfliktů, kvůli kterým se chceme vracet.
Zlatý kompas: velká fantasy, které studio obrousilo hrany.
Po úspěchu Harryho Pottera hledala studia další velkou fantasy značku. Zlatý kompas měl být prvním dílem série podle knih Philipa Pullmana Jeho temné esence. Svět s paralelními realitami, dušemi v podobě zvířat a velkým nábožensko-filozofickým konfliktem měl obrovský potenciál.
Jenže film narazil na problém adaptace. Aby byl přístupnější, zjemnil některé kontroverznější a ostřejší části předlohy. Tím ale přišel o část osobitosti. Pro nové diváky mohl působit jako další fantasy po Potterovi, pro fanoušky knih zase jako příliš opatrná verze něčeho mnohem odvážnějšího.
Pokračování nikdy nevznikla a je to škoda. Právě tenhle svět měl materiál na velkou ságu. Jenže když adaptace ztratí odvahu být tím, čím předloha skutečně je, může skončit jako krásně zabalený dárek bez překvapení uvnitř.
Warcraft: značka obrovská pro fanoušky, nepřehledná pro ostatní.
Warcraft měl jednu z nejsilnějších výchozích pozic. Herní série patří mezi obří značky a svět Azerothu má hlubokou historii, rasy, království, magii i konflikty. Filmová verze proto působila jako jasný kandidát na novou fantasy sérii.
Jenže Warcraft ukázal, jak těžké je převést obrovský herní svět do jednoho filmu. Snažil se potěšit fanoušky, představit nové postavy, vysvětlit politiku lidí i orků a zároveň rozjet velkolepou fantasy válku. Pro znalce značky to mělo spoustu radosti. Pro běžného diváka ale mohl být svět až příliš zahlcený jmény, pravidly a konflikty.
Warcraft není typický případ naprostého selhání. Film si část fanoušků stále brání a globálně mu pomohl hlavně zahraniční trh. Přesto se z plánované série nikdy nestala velká filmová sága. Azeroth zůstal obřím světem, který na velkém plátně dostal jen jeden pořádný pokus.
Král Artuš: Legenda o meči chtěl být šestidílná sága.
Král Artuš: Legenda o meči od Guye Ritchieho měl odstartovat mnohem větší sérii. Warner Bros. podle tehdejších plánů počítal s více filmy, které by artušovskou legendu rozvinuly jako vlastní fantasy značku.
Film měl výrazný styl, rychlý střih, moderní energii a snahu udělat z Artuše dravější akční fantasy. Jenže diváci tuhle kombinaci nepřijali tak, jak studio doufalo. Pro někoho byla příliš hlučná, pro jiného moc vzdálená klasické legendě.
A právě tady leží zajímavá lekce. Známé jméno nestačí. Král Artuš je jedna z největších legend západní kultury, ale pokud film nedokáže přesvědčit, proč právě tahle verze stojí za několik pokračování, slavný meč sám sérii nevytáhne z kamene.
Jupiter vychází: velký vesmír bez pevného středu.
Jupiter vychází od tvůrců Matrixu měl být novou originální sci-fi značkou. Wachowští přišli s mimozemskými dynastiemi, galaktickou šlechtou, rozsáhlým světem a velkou mytologií.
Na filmu je vidět ambice. Vizuálně je bohatý, nápadů má tolik, že by jimi jiný film krmil celou trilogii. Jenže právě to se stalo problémem. Všechno je velké, všechno je zvláštní, všechno chce pozornost. A uprostřed toho se ztrácí emoce.
Jupiter vychází je dobrý příklad filmu, který má svět, ale chybí mu jednoduchý, silný tah. Velké univerzum potřebuje pevný střed. Postavu, konflikt nebo emoci, která diváka drží, i když kolem létají vesmírné lodě a královské rody si porcují planety jako drahé dezerty.
Amazing Spider-Man 2: když film až moc připravuje budoucnost.
Amazing Spider-Man 2 nebyl obyčejný superhrdinský sequel. Sony v něm vidělo základ vlastního pavoučího vesmíru. Film měl připravovat půdu pro Sinister Six a další spin-offy ze Spider-Manova světa.
Problém byl, že samotný film začal působit přeplněně. Řešil Petera Parkera, Gwen Stacy, Electra, Harryho Osborna, Oscorp, budoucí padouchy i náznaky dalších projektů. Divák tak často necítil, že sleduje jeden soustředěný příběh, ale spíš vitrínu s cedulkami „tohle se bude hodit později“.
Tahle chyba se v Hollywoodu opakuje často. Studio chce sdílený vesmír tak moc, že zapomene, že první povinností filmu je být dobrý film. Ne mapa budoucích spin-offů. Ne katalog postav. Film.
Temná věž: příliš velký svět namačkaný do malého filmu.
Temná věž podle Stephena Kinga měla potenciál na jeden z nejzvláštnějších fantasy světů v moderním Hollywoodu. Předloha kombinuje fantasy, western, horor, sci-fi a Kingovu širší mytologii. Film s Idrisem Elbou a Matthewem McConaugheym měl být začátkem rozsáhlejší série, která by pokračovala i televizní větví.
Jenže výsledek působil zkráceně, zjednodušeně a až příliš malý na látku, kterou měl nést. Temná věž není obyčejná fantasy cesta s pistolníkem. Je to rozsáhlý, podivný a vrstevnatý svět. Když ho film smrskne do příběhu, který působí jako výtah z něčeho mnohem většího, fanoušci zůstanou zklamaní a noví diváci zmatení.
Někdy není problém v tom, že předloha nemá potenciál. Problém je v tom, že jeden film není dost velká nádoba.
Divergence: série, která nedokončila vlastní konec.
Divergence vznikla v době, kdy Hollywood hledal další velkou young adult ságu po úspěchu Hunger Games. První díly si našly publikum, ale rozhodnutí rozdělit závěrečnou knihu na dvě části se obrátilo proti tvůrcům. Třetí film vydělal méně, než se čekalo, a plánované finále už do kin nikdy nedorazilo.
Tohle je trochu jiný typ selhání. Divergence neskončila hned po prvním díle. Skončila horším způsobem: nechala vlastní příběh nedokončený. A pro diváka je to skoro větší zrada než neúspěšný start.
Série ukazuje, že natahování závěru není bez rizika. Harry Potter si rozdělené finále mohl dovolit, protože měl obrovskou důvěru publika. Divergence ji neměla tak pevnou. A když se zájem zlomil, z velkého plánu zůstala otevřená brána do nikam.
Proč tyhle ságy selhaly?
Každý z těch filmů dopadl jinak, ale jejich problémy se často opakují.
Některé příliš brzy plánovaly pokračování. Jiné neuměly vysvětlit vlastní svět. Další se bály předlohy, přecenily značku nebo zapomněly, že divák nejdřív potřebuje důvod milovat postavy, ne číst encyklopedii pravidel.
Největší chyba ale byla stejná: studia prodávala budoucnost dřív, než si publikum zamilovalo přítomnost.
Harry Potter neuspěl jen proto, že měl kouzelnický svět. Uspěl, protože diváci chtěli být s Harrym, Ronem a Hermionou. Pán prstenů neuspěl jen kvůli mapě Středozemě. Uspěl, protože výprava měla srdce, cíl a postavy, kterým jsme věřili.
Velký svět je bonus. Ne základ.
Filmový vesmír se jen tak neobjeví. Musí vyrůst.
Tyhle neúspěšné ságy jsou fascinující právě proto, že ukazují odvrácenou stranu hollywoodské posedlosti značkami. Každé studio chce vlastní Potterovský fenomén, vlastní fantasy trilogii, vlastní Marvel, vlastní Star Wars. Jenže diváci nejsou investoři na prezentaci. Nezajímají je šipky na plánované pokračování. Chtějí film, který funguje teď.
A pokud první díl nefunguje, žádná budoucnost nepřijde.
Možná proto některé z těchto filmů časem získávají druhý život. John Carter má obránce. Warcraft má věrné fanoušky. Zlatý kompas dostal později lepší šanci v seriálové podobě. Ale jako velké filmové ságy skončily dřív, než mohly ukázat, čím opravdu chtěly být.
A to je na nich nejzajímavější. Nejsou jen propadáky. Jsou to filmové pomníky jedné hollywoodské touhy: najít další velký svět, ještě než někdo stihne napsat dobrý první příběh.
Která z těchto nedokončených filmových ság by si podle vás zasloužila druhou šanci?
2 Comments