Narnie vs. Pán prstenů: Tolkien a Lewis byli blízcí přátelé. Jeden druhému změnil život, ale jejich fantasy světy je nakonec rozdělily.

Narnie a Pán prstenů patří mezi nejslavnější fantasy světy všech dob. Jeden nás vezme za kouzelnou skříň do země mluvících zvířat a mocného lva Aslana, druhý do Středozemě, kde se hobiti, elfové a lidé pokoušejí zastavit temného pána Saurona. Oba příběhy se výrazně liší, ale spojuje je něco, co mnoho fanoušků vůbec netuší. Jejich autoři C. S. Lewis a J. R. R. Tolkien byli po dlouhá léta velmi blízcí přátelé, kteří zásadně ovlivnili život i tvorbu toho druhého.

Společně trávili večery v oxfordských hospodách, četli si nedokončené rukopisy a vedli dlouhé debaty o mytologii, víře a literatuře. Tolkien pomohl Lewisovi na cestě ke křesťanství, zatímco Lewis sehrál mimořádně důležitou roli při dokončení Pána prstenů. Jejich přátelství však nebylo bez problémů. Tolkien totiž k Narnii přistupoval mnohem kritičtěji, než by se od jednoho z Lewisových nejbližších přátel očekávalo.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Rozbor traileru: Nová Narnie odhaluje původ Aslana, tajemství skříně i změnu, která může přepsat celou ságu.

Od vzájemné nedůvěry k přátelství, které změnilo fantasy.

Příběh jejich přátelství začal 11. května 1926 na Oxfordské univerzitě, kde se oba spisovatelé poprvé setkali během akademického jednání. První dojmy nebyly právě nadšené. Lewis považoval Tolkiena za poněkud podivínského učence a mezi oběma existovaly značné názorové rozdíly. Tolkien se zabýval především starými jazyky a středověkou literaturou, zatímco Lewis se více věnoval literatuře a filozofii.

Společnou řeč ale postupně našli díky lásce k severským legendám, starým mýtům a fantastickým příběhům. Tolkien vedl čtenářský klub zaměřený na islandské ságy, do něhož Lewis začal docházet. Z někdejších akademických oponentů se stali přátelé, kteří si navzájem rozuměli v zálibě, již mnoho jejich kolegů nepovažovalo za zvlášť vážnou literaturu.

Postupně se kolem nich vytvořil slavný literární kruh Inklings, jehož členové pravidelně diskutovali o knihách a vzájemně hodnotili své rukopisy. Scházeli se mimo jiné v Lewisových pokojích na Magdalen College a v oxfordské hospodě Eagle and Child, které přezdívali Bird and Baby.

Právě tady se odehrávalo něco pozoruhodného. Tolkien svým přátelům četl rozpracované kapitoly Pána prstenů, zatímco Lewis představoval vlastní literární projekty. Nešlo o společnost, která by si pouze lichotila. Členové Inklings dokázali své přátele tvrdě kritizovat, hádat se s nimi a zároveň je povzbuzovat k další práci.

Toto prostředí pomohlo oběma autorům rozvíjet myšlenky, které později proměnily moderní fantasy literaturu. A jejich vliv zdaleka nekončil u knih.

Tolkien změnil Lewisův život. Lewis mu pomohl dokončit Pána prstenů.

Jedna z nejdůležitějších událostí jejich přátelství se odehrála v září 1931. Tolkien, Lewis a jejich společný přítel Hugo Dyson se během dlouhé večerní procházky po oxfordské Addison’s Walk pustili do debaty o mýtech, náboženství a smyslu křesťanského příběhu.

Lewis byl v té době již přesvědčen o existenci Boha, ale ke křesťanství si stále hledal cestu. Tolkien a Dyson mu pomohli pochopit, jak může příběh, který vnímal podobně jako staré mýty, představovat skutečnou duchovní pravdu. Tato debata se stala jedním z rozhodujících okamžiků Lewisova přijetí křesťanství.

Právě náboženská víra se později stala zásadní součástí jeho literární tvorby, zejména příběhů o Narnii. Tolkienův vliv tedy nespočíval pouze v tom, že oba milovali fantasy. Svému příteli pomohl zásadně změnit způsob, jakým přemýšlel o světě, příbězích a lidském životě.

Lewis mu tuto podporu vrátil při práci na Pánovi prstenů. Tolkien svůj obrovský epos psal dlouhé roky a opakovaně zápasil s jeho rozsahem i dokončením. Lewis patřil mezi nejvěrnější posluchače jeho rozpracovaného díla, nadšeně ho povzbuzoval a později pomáhal přesvědčit nakladatele o výjimečnosti celého příběhu.

Tolkien dokonce v dopise z roku 1954 přiznal, že bez Lewisovy podpory a přátelství by Pána prstenů nikdy nedokončil. To je možná nejpůsobivější důkaz toho, jak zásadní jejich vztah skutečně byl. Jeden z nejslavnějších fantasy románů světové literatury tak vděčí za svou existenci v dokončené podobě také člověku, který později napsal Narnii.

Lewis se navíc nebál veřejně postavit za Tolkienovu práci. V roce 1937 pozitivně hodnotil Hobita a před vydáním Pána prstenů aktivně doporučoval jeho rukopis. Byl přesvědčen, že Tolkien vytvořil něco mimořádného, co si zaslouží pozornost čtenářů.

Narnie vs. Středozem: Dva světy, dvě naprosto odlišné představy fantasy.

Přestože sdíleli vášeň pro fantastickou literaturu, jejich přístup k vlastní tvorbě byl překvapivě odlišný. Tolkien se snažil vytvořit svět, který bude působit jako skutečná, dávno zapomenutá historie. Středozem měla vlastní jazyky, geografii, národy, legendy i tisíce let propracovaných událostí. Autor na její mytologii pracoval desítky let a velká část vznikla dávno před vydáním samotného Pána prstenů.

Lewis naproti tomu vytvořil Narnii jako svět, do něhož mohou obyčejné děti vstoupit prostřednictvím magie. Jeho příběhy jsou kratší, přímočařejší a mnohem volněji kombinují různé mytologické tradice. Vedle mluvících zvířat v Narnii potkáváme kentaury, fauny, obry, čarodějnice i bytosti ze starých evropských pohádek.

Zatímco Tolkien pečlivě budoval samostatný svět s vlastními zákony, Lewis dával přednost fantastickému dobrodružství, které má čtenáře přivést k hlubším otázkám. Tento rozdíl je patrný také v tom, jak oba autoři zacházeli s náboženskou symbolikou.

V Narnii představuje lev Aslan výraznou podobu Krista ve fantastickém světě. Jeho oběť na Kamenném stole, následné zmrtvýchvstání nebo role při stvoření Narnie mají zřetelné křesťanské souvislosti. Lewis ovšem své příběhy nechápal jako jednoduchou alegorii, ve které má každá postava jediný přesný protějšek. Spíše zkoumal, jak by se mohly známé duchovní myšlenky projevit v jiném světě.

Tolkien měl podobně hlubokou víru, ale ve Středozemi ji vyjadřoval podstatně nenápadněji. Pán prstenů neobsahuje přímou postavu odpovídající Ježíši Kristu. Náboženské motivy se projevují prostřednictvím oběti, milosrdenství, naděje, pokušení mocí nebo přesvědčení, že i zdánlivě bezvýznamné rozhodnutí může změnit osud světa.

V obou příbězích nakonec vítězství nezajistí pouze nejsilnější válečník. Frodova cesta stojí na odvaze, přátelství a soucitu, zatímco hrdinové Narnie musí čelit vlastnímu strachu, zradě a rozhodnutím, která prověřují jejich charakter. Přesto oba autoři dospěli k těmto myšlenkám úplně jinou literární cestou.

Tolkien Narnii kritizoval. Přátelství ale bylo silnější než rozdílné názory.

Právě odlišné pojetí fantasy začalo mezi oběma spisovateli vytvářet napětí. Tolkien totiž nebyl nadšený z toho, jak Lewis vystavěl Narnii. Vadilo mu, že v jednom světě kombinuje postavy a motivy z různých mytologických tradic, které podle něj neměly vždy dostatečně promyšlené společné základy.

Jedním z často zmiňovaných příkladů byl Otec Vánoc, který se v knize Lev, čarodějnice a skříň objevuje po boku bytostí z antické mytologie a evropských pohádek. Tolkienovi taková kombinace připadala nesourodá. Jeho vlastní fantasy vycházela z přesvědčení, že i vymyšlený svět musí důsledně respektovat vnitřní pravidla.

Vadila mu také rychlost, s jakou Lewis jednotlivé knihy vydával. Sedm dílů Letopisů Narnie vyšlo mezi lety 1950 a 1956, zatímco Tolkien své rozsáhlé dílo rozvíjel po desetiletí. Pro autora Středozemě bylo takové tempo obtížně slučitelné s jeho představou propracované fantasy literatury.

To však neznamená, že Tolkien svého přítele přestal respektovat nebo že by spolu vedli skutečnou literární válku. Jejich vztah se v pozdějších letech ochladil z více osobních i názorových důvodů a postupně spolu trávili méně času. Vzpomínky i dochované dopisy ale ukazují, že vzájemné pouto úplně nezmizelo.

Nejpůsobivější důkaz přišel po Lewisově smrti v listopadu 1963. Tolkien tehdy napsal své dceři Priscille, že si připadá jako starý strom postupně ztrácející listí. Smrt dlouholetého přítele však přirovnal k úderu sekerou přímo ke kořenům. Zároveň přiznal smutek nad tím, že si v posledních letech už nebyli tak blízcí jako kdysi.

Je těžké najít výmluvnější svědectví o hloubce jejich přátelství. Muž, který pomáhal stvořit moderní fantasy, ztratil člověka, s nímž kdysi sdílel nadšení pro staré mýty, dlouhé rozhovory i vlastní nedokončené příběhy.

Bez jejich přátelství by fantasy možná vypadalo úplně jinak.

Dnes mají Narnie a Pán prstenů miliony fanoušků po celém světě a obě značky se dočkaly velkolepých filmových adaptací. Jejich autoři se přitom nikdy nesnažili vytvořit vzájemně propojený svět ani jednu společnou fantasy ságu. To nejdůležitější, co měli společného, nebyly kouzelné bytosti, ale přesvědčení, že fantastické příběhy mohou člověku pomoci lépe pochopit skutečný svět.

Tolkien nabídl čtenářům rozsáhlou historii Středozemě, kde i malý hobit může změnit osud celých národů. Lewis vytvořil Narnii, v níž děti poznávají odvahu, oběť, víru a odpovědnost prostřednictvím dobrodružství, která začínají za zdánlivě obyčejnou skříní.

A možná právě jejich přátelství je tím nejkrásnějším společným příběhem obou světů. Tolkien pomohl Lewisovi najít novou životní cestu, Lewis podporoval Tolkiena při dokončení jeho nejslavnějšího díla a oba dokázali vytvořit fantasy, které přežilo celé generace.

ČTĚTE TAKÉ: Proč fanoušci Prsteny moci nenávidí i milují zároveň.

Narnie a Středozem se nikdy nesetkaly na stránkách jedné knihy. Jejich tvůrci se však setkávali u jednoho stolu a právě tam pomáhali utvářet budoucnost moderní fantasy.