James Cameron: Režisér, který donutil Hollywood natáčet nemožné.

U jednoho filmu mu nevěřili kvůli mizivému rozpočtu, u druhého kvůli vodě, u třetího kvůli obřím nákladům a u čtvrtého kvůli modrým mimozemšťanům. James Cameron přesto opakovaně dokázal, že hranice filmové technologie nemusí určovat podobu příběhu. Když potřebný nástroj neexistoval, pomohl jej vyvinout.

Jeho kariéra ale není jednoduchou oslavou vizionáře, který pokaždé věděl víc než studio. Cameronovy produkce se prodražovaly, posouvaly termíny a někdy vystavovaly štáby mimořádnému tlaku. Právě spojení technické zvědavosti, vypravěčské přímočarosti a téměř nebezpečné tvrdohlavosti vysvětluje, proč jeho největší problémy často předcházely největším úspěchům.

Piraňa 2 mu málem ukončila kariéru dříve, než začala.

Cameron nevstoupil do Hollywoodu jako absolvent prestižní filmové školy. U nízkorozpočtových produkcí Rogera Cormana pracoval s miniaturami, výpravou a speciálními efekty. Prostředí, v němž jeden člověk musel zvládnout několik profesí, mu dalo praktické vzdělání, které později využíval při komunikaci s kameramany, konstruktéry i odborníky na digitální triky.

Jeho první celovečerní režijní příležitost, Piraňa 2: Létající zabijáci, skončila špatně. Cameron byl během produkce zbaven skutečné kontroly, přesto u filmu zůstalo jeho jméno. Místo očekávaného začátku kariéry získal titul, ke kterému se později hlásil hlavně jako k bolestivé zkušenosti.

V době před Terminátorem byl téměř bez peněz a v oboru neměl postavení, které by mu dovolovalo požadovat drahou produkci. Musel proto napsat příběh, který vypadal větší, než ve skutečnosti stál.

Terminátor vznikl z omezení, nikoliv z neomezených možností.

Základ Terminátora se podle Camerona zrodil během horečnatého snu o kovové postavě vystupující z ohně. Nápad spojil s obavami z jaderné války, rychlého vývoje počítačů a technologie, která začne jednat proti svým tvůrcům.

Film z roku 1984 neměl rozpočet srovnatelný s velkými studiovými sci-fi. Cameron proto nemohl budoucí válku ukazovat dlouho ani stavět rozsáhlé kulisy. Proměnil technologickou apokalypsu v pronásledovací thriller: nezastavitelný stroj, zranitelná žena a muž, který se vrací v čase, aby jí poskytl několik hodin náskoku.

Omezené prostředky určily také styl filmu. Noční ulice, chladné světlo, praktické efekty a mechanický model Terminátora vytvořily svět, který působí špinavě a nebezpečně. Cameronova první velká lekce zněla, že divák nepotřebuje vidět celý konec světa. Stačí mu uvěřit, že se blíží.

Terminátor zároveň ukázal rys, který se bude vracet v celé jeho tvorbě. Technická myšlenka sama nestačí. Film funguje proto, že budoucnost závisí na Sarah Connorové, která na začátku nepůsobí jako hrdinka a musí během jediné noci objevit schopnost přežít.

Vetřelce nezkopíroval. Změnil pravidla pokračování.

Po úspěchu Terminátora dostal Cameron nabídku pokračovat v příběhu, který už mnozí považovali za téměř dokonalý. Ridley Scott natočil Vetřelce jako klaustrofobický horor. Pouhé zopakování stejného modelu s jinou posádkou by působilo jako slabší kopie.

Cameron proto změnil žánr. Vetřelci zachovali napětí, monstrum i korporátní cynismus, ale přidali vojenskou jednotku, větší množství tvorů a otevřenější akci. Nešlo přitom jen o zvýšení počtu výbuchů. Film posunul Ellen Ripleyovou z role přeživší do role ochránkyně.

Její vztah s Newt dává celé akci emocionální směr. Ripleyová se do nebezpečí nevrací proto, aby dokázala svou fyzickou převahu. Vrací se pro dítě, které by jinak zůstalo opuštěné stejně jako ona po ztrátě vlastní dcery. Souboj s vetřelčí královnou proto není pouze střetem dvou silných bytostí. Je střetem dvou matek chránících své potomstvo.

Cameron tím pomohl vytvořit jeden z určujících obrazů moderní akční hrdinky. Jeho ženy mohou být zranitelné, vyděšené i citově připoutané, aniž by jim to ubíralo sílu. Sarah Connorová a Ripleyová nejsou výrazné navzdory svým vztahům. Sílu získávají právě proto, že mají koho chránit.

Propast se stala neúspěchem, který připravil další vítězství.

Natáčení filmu Propast patří k nejtěžším kapitolám Cameronovy kariéry. Velká část příběhu vznikala pod vodou v nádrži vybudované v areálu nedokončené jaderné elektrárny. Herci a členové štábu pracovali v prostředí, které vyžadovalo dlouhý výcvik, složitou koordinaci a značnou fyzickou odolnost.

Produkce se protahovala a překračovala rozpočet. Film v kinech nedosáhl úspěchu, který by odpovídal jeho náročnosti, a některé zkušenosti účastníků natáčení poškodily Cameronovu pověst. Vytvořil si obraz mimořádně schopného, ale také nesmlouvavého režiséra, jenž od okolí očekává stejnou míru posedlosti jako od sebe.

Propast přesto nebyla slepou uličkou. Pro scénu s vodním útvarem napodobujícím lidskou tvář vzniklo digitální řešení, které ukázalo, že počítačový efekt může působit jako skutečná součást hraného prostředí. Nebyl použit jako ozdoba, ale jako prostředek komunikace mezi lidmi a neznámou inteligencí.

Zkušenost následně pomohla připravit tekutého T-1000 ve filmu Terminátor 2: Den zúčtování. Neúspěšnější projekt tak poskytl technický základ jednomu z nejvlivnějších efektů následující dekády.

Cameronova kariéra se neposouvá pouze od úspěchu k úspěchu. Posouvá se od problému k řešení, které může naplno využít až další film.

Terminátor 2 dokázal, že digitální trik nemusí ovládnout celý film.

T-1000 se stal symbolem nástupu digitálních efektů, ale většinu Terminátora 2 netvoří počítačově vytvořené obrazy. Cameron kombinuje digitální proměny s maskami, mechanickými modely, kaskadérskými výkony, skutečnými vozidly a pyrotechnikou.

Právě toto omezení je důležité. Tekutý kov se objevuje ve chvílích, kdy má protivník udělat něco fyzicky nemožného. V ostatních scénách jej hraje Robert Patrick, jehož klidný pohyb a téměř neměnný výraz často působí hrozivěji než samotná technologie.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Arnold Schwarzenegger je Santa. Nová vánoční akce spojila Terminátora s hvězdou Reachera.

Pokračování zároveň převrací význam Arnolda Schwarzeneggera. Stroj, který měl v prvním filmu zabít Sarah, se stává ochráncem jejího syna. Pod akční podívanou vzniká vztah chlapce s náhradním otcem, který se postupně učí hodnotě lidského života.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Kdo je Arnold Schwarzenegger a jak se stal akční legendou?

Tady lze najít skutečné jádro Cameronovy tvorby. Technologie jej fascinuje jako nástroj, ale znepokojuje jako autorita. Stroje mohou rozšířit lidské schopnosti, dokud jim člověk nepředá také právo rozhodovat o jeho budoucnosti.

Titanic vypadal jako veřejně sledovaná katastrofa.

Cameronův zájem o oceán a vrak Titaniku předcházel samotnému filmu. K lodi se potápěl, pořizoval její záběry a usiloval o rekonstrukci, která nebude fungovat pouze jako romantická kulisa. Produkce však postupně rostla, premiéra se odložila a rozpočet překročil tehdejší běžné představy o ceně velkofilmu.

Ještě před uvedením se o Titaniku často mluvilo jako o možném finančním neštěstí. Cameron se pod tlakem vzdal části své odměny a dokončoval tříhodinový film, jehož konec znalo celé publikum před zakoupením vstupenky.

Úspěch nevysvětluje pouze realisticky se potápějící loď. Cameron zasadil historickou katastrofu do jednoduchého příběhu dvou lidí, kteří by se za normálních okolností nikdy nesetkali. Rose není jen Jackovou romantickou odměnou. Je ženou sevřenou rodinou, třídou a budoucností naplánovanou bez jejího souhlasu.

Potopení lodi proto zesiluje konflikt, který existoval už před nárazem do ledovce. Titanic představuje společnost přesvědčenou o vlastní neporazitelnosti: technické dílo, na němž cestující dostávají různou šanci na přežití podle ceny kajuty.

Film získal jedenáct Oscarů a stal se celosvětovým fenoménem. Cameron neuspěl proto, že by publiku prodal technicky přesnou katastrofu. Prodal mu emocionálně srozumitelný příběh o životě, který musí být prožitý podle vlastního rozhodnutí.

Na Avatara čekal, dokud technologie nedohnala scénář.

První podobu Avatara Cameron připravoval už v devadesátých letech. Tehdejší technologie mu však neumožňovala vytvořit digitální postavy tak, aby publikum vnímalo jejich emoce a nesoustředilo se pouze na umělost obrazu.

Projekt proto neuspěchal. Věnoval se dokumentům, hlubokomořským expedicím a vývoji postupů potřebných pro pozdější natáčení. Když se k Avatarovi vrátil, spojil snímání hereckých výkonů, virtuální kameru a stereoskopický obraz do systému, který režisérovi dovoloval pohybovat se v digitálním prostředí podobně jako na fyzické scéně.

Ani zde ale technologie sama nevysvětluje mimořádný dosah filmu. Příběh Jakea Sullyho je vystavěn na jednoduché změně perspektivy. Voják přijíždí na Pandoru jako nástroj kolonizačního projektu, postupně však zjistí, že civilizace označující sama sebe za vyspělejší nedokáže rozpoznat hodnotu světa, který chce vytěžit.

Avatar není neutrální technologická demonstrace. Je kritikou lidí, kteří zaměnili technickou převahu za morální oprávnění. Právě tento rozpor charakterizuje také Camerona: celý život vyvíjí dokonalejší nástroje, ale ve svých příbězích opakovaně varuje před těmi, kdo nástroje začnou považovat za důkaz vlastní nadřazenosti.

Voda pro něj není kulisa, ale zkouška kontroly.

Propast, Titanic i Avatar: Cesta vody ukazují Cameronovu dlouhodobou posedlost oceánem. Voda klade odpor technice, lidskému tělu i filmové produkci. Nedá se snadno podřídit a každou chybu dokáže okamžitě zvětšit.

Pro druhého Avatara proto nestačilo napodobit podvodní pohyb na suchu. Herci trénovali zadržování dechu a štáb vyvíjel postupy umožňující zaznamenávat jejich výkony pod hladinou. Cameron znovu řešil problém, který si do značné míry vytvořil sám tím, že odmítl jednodušší iluzi.

Jeho přístup může působit neprakticky. Právě fyzické omezení ale ovlivňuje výkon herců, rytmus pohybu i způsob, jakým tělo ve vodě reaguje. Cameron nechce pouze obraz odpovídající jeho představě. Chce vytvořit podmínky, ve kterých může před kamerou vzniknout chování, jehož by běžnou simulací nedosáhl.

Jeho pověst génia zakrývá nepříjemnou cenu.

Cameronovy výsledky svádějí k představě, že obří riziko je správné pokaždé, když nakonec vydělá dost peněz. Takový závěr by byl nebezpečný.

Propast ukázala, jak vysokou fyzickou a psychickou cenu může zaplatit štáb. Titanic přežil překračování rozpočtu také díky možnostem, které většina režisérů nikdy nedostane. Avatar zase vyžaduje dlouhé roky vývoje a infrastrukturu dostupnou jen největším hráčům.

Cameronův model proto nelze jednoduše kopírovat. Funguje díky neobvyklé kombinaci technických znalostí, schopnosti vysvětlit složitý projekt stovkám spolupracovníků a mimořádně přesného odhadu toho, jaké emoce osloví široké publikum. Bez poslední složky by zůstaly jen velmi drahé experimenty.

Po prvním Avatarovi se navíc jeho hraná režijní filmografie soustředila téměř výhradně na Pandoru. Získal možnost rozvíjet jeden svět s nebývalou důkladností, ale zaplatil za ni menší pestrostí projektů. Sám připustil, že série zabrala mnohem větší část jeho života, než původně očekával.

Největším efektem Jamese Camerona je srozumitelnost.

Cameronovy příběhy nebývají komplikované. Stroj pronásleduje budoucí matku. Vojáci vstoupí do hnízda, kterému nerozumějí. Dívka z vyšší společnosti se zamiluje do chudého mladíka. Člověk vyslaný mezi cizí národ se rozhodne změnit stranu.

Tato jednoduchost není nedostatkem, ale podmínkou jeho velkofilmů. Divák se může okamžitě orientovat v cílech postav, a proto má prostor přijímat nový svět, neznámou technologii nebo rozsáhlou katastrofu. Cameron nevyžaduje, aby publikum obdivovalo nástroj, který vytvořil. Použije jej k zesílení strachu, lásky, ztráty nebo úžasu.

Jeho skutečný talent proto nespočívá v předvídání budoucnosti počítačových efektů. Spočívá ve schopnosti poznat, která technologická novinka už dokáže nést lidskou emoci a která je zatím pouze drahou atrakcí.

Hollywood mu během kariéry opakovaně vytýkal, že chce příliš mnoho času, peněz a kontroly. Často oprávněně. Když však jeho metoda funguje, nevznikne pouze výdělečný film. Změní se představa celého odvětví o tom, co lze natočit.

James Cameron proto nečeká, až mu budoucnost nabídne vhodné nástroje. Napíše scénu, která ještě natočit nejde, a přinutí přítomnost, aby ji dohnala.