Blade Runner: Proč replikanti nejsou stroje, ale otroci?

Replikant může krvácet, milovat, bát se smrti a uchovávat vzpomínky na dětství. Přesto jej policista smí zastřelit bez soudu, protože úřední jazyk odmítá jeho smrt označit za popravu. Říká jí „vyřazení“. Svět Blade Runnera proto nestojí na otázce, zda umělá bytost dokáže být člověkem. Mnohem nepříjemnější je otázka, proč společnost potřebuje tvrdit, že jím není.

UPOZORNĚNÍ: ČLÁNEK OBSAHUJE ZÁSADNÍ SPOILERY K FILMŮM BLADE RUNNER A BLADE RUNNER 2049 VČETNĚ OSUDU ROYE BATTYHO, PŮVODU K A TAJEMSTVÍ RACHEL.

Replikanti nejsou plechoví roboti.

Označení replikant může vyvolat představu mechanického androida ukrytého pod umělou kůží. Filmový svět je však představuje jako biologicky vytvořené lidi. Mají svaly, krev, nervovou soustavu, sexuální touhu i fyzickou bolest. Některé modely jsou silnější nebo odolnější než běžný člověk, na pohled je však nelze spolehlivě rozpoznat.

Právě proto policie používá Voight-Kampffův test. Podezřelý odpovídá na otázky vyvolávající emocionální reakce a přístroj sleduje nepatrné fyziologické změny. Test nehledá šrouby, výrobní číslo ani elektronický mozek. Pokouší se změřit empatii.

Už tento princip prozrazuje slabinu celého systému. Kdyby replikanti byli obyčejné stroje, stačila by technická kontrola. Společnost místo toho potřebuje psychologický výslech, protože hranice mezi narozeným a vyrobeným člověkem není viditelná ani jednoznačná.

Replikant proto nepředstavuje napodobeninu lidského těla. Je produktem světa, který se naučil člověka vyrobit, ale odmítl mu přiznat lidské postavení.

Čtyřletý život není technická chyba, ale nástroj kontroly.

Modely Nexus-6 dostaly pouze čtyřletou životnost. Tyrell Corporation ji vysvětluje jako pojistku proti emocionálnímu vývoji. Čím déle replikant žije, tím více zkušeností získává, vytváří si vztahy a rozvíjí vlastní osobnost. Krátký život má zabránit tomu, aby se z výrobku stal samostatný člověk.

Jde tedy o předem naplánovanou smrt.

Roy Batty, Pris, Leon a Zhora se nevracejí na Zemi proto, aby bezdůvodně terorizovali lidstvo. Jsou uprchlí otroci hledající svého výrobce. Chtějí, aby Tyrell odstranil omezení, které do nich sám vložil. Jejich násilí nelze omlouvat, jeho motivace je však srozumitelná: vědí, že jim zbývá jen několik měsíců života, přestože jejich těla mohou fungovat déle.

Čtyřletá lhůta není ochranou lidí před nebezpečnými replikanty. Je ochranou otrokářského systému před replikanty, kteří by měli dost času pochopit vlastní postavení.

Tyrellovo heslo „lidštější než člověk“ proto působí jako cynický firemní slogan. Společnost se chlubí schopností vytvořit dokonalejší bytost, ale její nejlidštější vlastnosti — vzpomínky, vztahy a touhu žít — okamžitě začne považovat za výrobní problém.

Vzpomínky replikanty neuklidňují. Vytvářejí jim identitu.

Rachel představuje další generaci experimentu. Tyrell jí vložil vzpomínky své neteře, aby měla emocionální minulost a dokázala se lépe vyrovnávat s vlastními reakcemi. Rachel proto věří, že se narodila, vyrůstala a prožila události, které si pamatuje.

Když jí Deckard odhalí pravdu, nepřesvědčí ji technickým důkazem. Začne vyjmenovávat její nejosobnější vzpomínky. Tím jí nevezme jen představu o původu. Připraví ji o jistotu, že její nitro patří skutečně jí.

Film však neříká, že jsou její city kvůli falešné minulosti bezcenné. Vzpomínka může pocházet od někoho jiného, ale Rachelina reakce na ni je skutečná. Ponížení, strach i lásku prožívá ona, nikoliv Tyrellova neteř.

Vzniká tím zásadní otázka: pokud osobnost člověka utvářejí vzpomínky, vztahy a rozhodnutí, záleží na tom, zda byly první vzpomínky biologicky prožity? Blade Runner nenabízí jednoduchou odpověď. Ukazuje však, že společnost využívá původ vzpomínek selektivně. Když pomáhají replikanta ovládat, považuje je za užitečné. Když mu dávají vlastní identitu, označí je za falešné.

„Vyřazení“ mění vraždu v administrativní úkon.

Replikanti mají zakázaný pobyt na Zemi. Specializovaní policisté zvaní blade runneři je po odhalení nezatýkají ani neposílají před soud. Zabijí je.

Úvodní text prvního filmu výslovně zdůrazňuje, že se tomuto postupu neříká poprava, ale „vyřazení“. Jazyk zde nepopisuje realitu. Zakrývá ji.

Slovo připomíná odstavení zastaralého stroje, uzavření spisu nebo ukončení pracovního poměru. Odstraňuje z činu oběť i pachatele. Blade runner údajně nezabíjí myslící bytost. Pouze vyřazuje vadný majetek.

Podobně funguje i označení „replikant“. Nejde jen o vědecký název biologického druhu. Umožňuje společnosti rozdělit téměř totožné bytosti do dvou právních kategorií. Jedna má právo na život, druhá může být vlastněna, nasazena do války a po útěku odstraněna.

Nejdůležitější technologií Blade Runnera proto není létající automobil ani umělá paměť. Je jí jazyk schopný proměnit otroctví v průmysl a vraždu v údržbu.

Test empatie usvědčuje především lidi.

Voight-Kampffův test vychází z předpokladu, že replikanti mají slabší schopnost empatie. Film však jeho logiku postupně obrací.

Deckard při lovu zachází s uprchlíky jako s cíli. Jeho nadřízený Bryant o nich mluví pohrdavě a policie nepřipouští, že by měli vlastní práva. Tyrell hledí na Rachel jako na experiment. Niander Wallace v pokračování bez zaváhání zabije právě narozenou replikantku, aby předvedl nespokojenost s její neplodností.

Naproti tomu Roy Batty v rozhodujícím okamžiku zachrání Deckardův život. Muž, který jej pronásledoval a zabil několik jeho druhů, visí nad propastí. Roy jej nemusí vytáhnout. Udělá to přesto.

Krátce nato zemře a jeho poslední slova nevyjadřují touhu po pomstě. Lituje vzpomínek, které s ním nenávratně zmizí. Chápe hodnotu zkušenosti právě ve chvíli, kdy o ni přichází.

Royův čin z něj nedělá nevinnou postavu. Během cesty zabíjel a děsil své okolí. Dokazuje však, že replikant dokáže projevit soucit, zatímco lidé vytvořili společnost založenou na jeho systematickém popírání.

Test tak odhaluje ironii celého světa: lidé měří empatii u bytostí, k nimž sami žádnou empatii necítí.

Deckardův původ není nejdůležitější otázkou.

Jednou z nejznámějších debat zůstává, zda je Rick Deckard člověk, nebo replikant. Jednorožčí sen a Gaffova papírová figurka naznačují, že také jeho vzpomínky mohou být vložené. Ridley Scott Deckarda za replikanta považuje, Harrison Ford jeho postavu dlouho chápal jako člověka a různé sestřihy filmu ponechávají odlišnou míru nejistoty.

Tato záhada je přitažlivá, může však odvádět pozornost od silnějšího významu příběhu.

Pokud je Deckard člověk, film sleduje lovce, který se zamiluje do bytosti určené k likvidaci a musí přehodnotit vlastní představu lidství. Pokud je replikant, stává se nástrojem používaným k zabíjení příslušníků vlastní skupiny, aniž by znal svou skutečnou identitu.

V obou případech pracuje pro systém, který mu určil roli a zatajil informace potřebné k jejímu morálnímu posouzení. Jeho biologický původ proto nemění základní problém. Deckard se stává lidštějším až ve chvíli, kdy přestane poslouchat příkaz, nikoliv ve chvíli, kdy zjistíme, z čeho bylo vytvořeno jeho tělo.

Blade Runner 2049 zdokonalil otroka, nikoliv svobodnou bytost.

O třicet let později už společnost vyrábí modely Nexus-9. Niander Wallace přesvědčil úřady, že jeho noví replikanti jsou bezpeční, protože dokážou poslouchat. Důstojník K je současně replikantem i blade runnerem. Loví starší modely, které se odmítly podřídit.

Systém tak vyřešil problém vzpoury tím, že přenesl násilí na samotné utlačované. K nepotřebuje věřit, že je člověkem. Od začátku ví, čím je. Jeho poslušnost udržují naprogramované reakce, policejní dohled a opakované testy sledující psychickou stabilitu.

Jeho příběh se začne měnit, když uvěří, že mohl být narozeným dítětem Rachel a Deckarda. Možnost přirozeného původu mu poprvé nabídne pocit výjimečnosti. Později však zjistí, že hledaným dítětem není. Vzpomínka, kterou považoval za důkaz vlastní minulosti, patří Aně Stellineové.

Právě toto zklamání je důležitější než případné potvrzení jeho výjimečnosti. K se nerozhodne správně proto, že by byl zázračným potomkem. Pomůže Deckardovi, přestože zjistí, že je „jen“ vyrobeným replikantem.

Blade Runner 2049 tím odmítá myšlenku, že bytost potřebuje vzácný původ, aby měl její život cenu. K získá vlastní identitu rozhodnutím, které nikdo nenapsal do jeho vzpomínek.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Blade Runner obrátil pravidla naruby: Nový trailer odhalil, co se stalo s lidstvem po roce 2049.

Rachelin porod ohrožuje společnost víc než armáda.

Odhalení, že Rachel porodila dítě, není důležité pouze biologicky. Ničí právní a ekonomickou hranici mezi lidmi a replikanty.

Vyrobený člověk má výrobce, vlastníka, účel a evidované datum vzniku. Narozený člověk by měl rodiče, rodovou minulost a přirozený nárok na vlastní život. Pokud se replikanti dokážou rozmnožovat, přestávají být produkty závislými na továrně.

Wallace v tom vidí možnost vytvořit téměř neomezenou pracovní sílu pro kolonizaci vesmíru. Replikantské hnutí naopak chápe dítě jako důkaz, že jejich druh není pouhým zbožím.

Ani jedna strana však zázrak nevnímá neutrálně. Wallace chce ovládnout reprodukci, povstalci ji chtějí proměnit v symbol a policie zahlazuje stopy. Ana Stellineová je člověkem, ale všichni kolem ní v ní současně vidí politický argument.

Její existence odhaluje, že rozdělení nikdy nestálo pouze na biologii. Lidé replikanty nepovažují za majetek proto, že by byli méně živí. Potřebují je za majetek považovat, protože na jejich práci postavili vlastní svět.

Film změnil otázku knižní předlohy.

Román Philipa K. Dicka Sní androidi o elektrických ovečkách? pracuje s androidy odlišně. Empatie v něm představuje zásadní znak lidství a umělé bytosti ji většinou postrádají. Současně však lidé žijí ve světě plném falešných zvířat, mediálních manipulací a nejisté reality, takže ani jejich morální převaha není pohodlná.

Ridley Scott přesunul emocionální rovnováhu výrazněji na stranu replikantů. Roy, Rachel a později K nejsou zajímaví proto, že dokonale napodobují lidské city. Jejich city jsou skutečné, pouze je společnost odmítá uznat.

Filmový Blade Runner se proto méně ptá, jak odhalit umělého člověka. Ptá se, kdo získá právo stanovovat definici člověka a komu tato definice ekonomicky prospívá.

Skutečnou hranicí lidství není narození, ale možnost volby.

Replikanti vznikli pro práci, válku, potěšení a kolonizaci. Jejich těla, vzpomínky i délku života navrhli lidé podle obchodních potřeb. Přesto se nedají zcela zredukovat na původní účel.

Roy se rozhodne zachránit protivníka. Rachel uteče před rolí experimentu. K poruší rozkaz, i když už nevěří ve vlastní výjimečnost. Každý z nich udělá něco, co jejich výrobce nepotřeboval a systém neočekával.

Právě v tom oba filmy nacházejí lidství. Nejde o správnou krev, narození ani výsledek testu. Jde o schopnost překročit roli, kterou člověku nebo replikantovi přidělila moc.

Blade Runner proto nevaruje hlavně před tím, že jednou vytvoříme stroje podobné lidem. Varuje před světem, který dokáže vytvořit myslící a cítící bytost, a potom si upraví slovník tak, aby ji mohl dál vlastnit.