Recenze Odyssea: Nolan vytvořil monumentální epos, kterému chybí silnější emoce.
Christopher Nolan se pustil do jednoho z nejstarších a největších příběhů evropské kultury. Jeho Odyssea nabízí dechberoucí obrazy, obrovské množství hvězd a několik scén, které patří k tomu nejpůsobivějšímu, co jsme v posledních letech mohli vidět na velkém plátně. Pod monumentální technickou stránkou se však ukrývá citově chladnější film, než by si Odysseův návrat domů zasloužil.
Příběh začíná po skončení trojské války. Řecký král Odysseus se vydává zpět na rodnou Ithaku, kde na něj čeká manželka Penelopé a syn Telemachos. Cesta, která měla trvat několik týdnů, se ale promění v dlouhé putování plné bohů, nestvůr, svůdných nástrah a následků rozhodnutí, která hrdina učinil během války.
Nolan látku nevypráví jako jednoduchou sérii dobrodružných zastávek. Společně se střihačkou Jennifer Lame skládá příběh z časových skoků, vzpomínek a paralelně probíhajících událostí. Především první část proto vyžaduje zvýšenou pozornost. Film chvílemi působí úmyslně roztříštěně, jako kdyby se divák nacházel přímo v Odysseově unavené a válkou poznamenané mysli.
Jakmile se ale jednotlivé části začnou spojovat, příběh získá mnohem pevnější rytmus a Nolan rozjede velkolepé dobrodružství, které téměř nepřestává překvapovat.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Christopher Nolan začínal s filmem za pár tisíc. Dnes nutí Hollywood hrát podle svých pravidel.
Každá zastávka působí jako vyvrcholení jiného filmu.
Největší síla Odysseie spočívá v jejím měřítku. Nolan antický příběh nezmenšuje ani se jej nepokouší přizpůsobit běžnému hollywoodskému blockbusteru. Oceán, ostrovy, vyprahlá krajina i pozůstatky války působí obrovsky, nehostinně a skutečně nebezpečně. Střet s kyklopem Polyfémem se mění v syrový film o monstrech, který pracuje s temnotou, hlukem a pocitem naprosté bezmoci. Sekvence s trojským koněm zase ukazuje známou událost způsobem, který dokáže vytvořit napětí, přestože divák dobře ví, jak celý plán dopadne. Ještě výraznější je návštěva ostrova čarodějky Kirké. Tato část je temná, podivná, smyslná a místy překvapivě zábavná. Samantha Morton zde dostává jednu z nejvděčnějších rolí celého filmu a pokaždé, když se objeví na plátně, dokáže strhnout pozornost na sebe. Odyssea byla natočena kompletně na filmové kamery IMAX a právě na co největším plátně její technická stránka vyniká naplno. Kameraman Hoyte van Hoytema vytváří obrazy, které nepůsobí pouze krásně, ale téměř hmatatelně. Voda má váhu, vítr sílu a rozlehlá krajina dokáže jediným záběrem zdůraznit, jak bezvýznamný je člověk proti rozmarům přírody a bohů. Hudba Ludwiga Göranssona pak celý zážitek tlačí ještě dál. Je dunivá, znepokojivá a v největších scénách téměř fyzicky útočí na diváka. Občas už se ovšem pohybuje na hranici toho, kdy místo podpory obrazu začíná soupeřit o pozornost.
