Recenze Supergirl: Divoká kosmická jízda, která má skvělou Karu, ale taky pořádně rozbitý scénář.

Nová Supergirl měla být dalším důkazem, že DC pod vedením Jamese Gunna a Petera Safrana dokáže po Supermanovi nabídnout pestřejší, odvážnější a osobitější komiksový svět. Jenže výsledek podle téhle ostřejší recenze působí spíš jako film, který se ze všech sil snaží tvářit rebelsky, špinavě a „punkově“, ale pod nánosem pózy má až příliš plochý příběh.

Celý film se  tváří, jako by chtěl být punk rock od první minuty. Začíná scénou, ve které superpes Krypto pomočí novinový titulek o Supermanově hrdinství, a od té chvíle se snaží dát jasně najevo, že tahle komiksovka nebude uhlazená, čistá ani klasicky hrdinská. Jenže místo skutečné drzosti často přichází jen póza.

Kara Zor-El v podání Milly Alcock tu není klasická temperamentní Supergirl, která přistane na Zemi v barevném kostýmu a začne zachraňovat svět s úsměvem na tváři. Místo toho ji film představuje jako meziplanetární trosku v tričku Blondie, která se potlouká z jedné vyprahlé planety na druhou, vysedává ve špinavých barech, pije, rve se a nechává kolem sebe dunět ostré skladby od Wet Leg nebo Halsey. Na papíře to zní jako zajímavý odklon od tradiční superhrdinské čistoty.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Supergirl udělala dnes zásadní krok. Film s Milly Alcock právě dostal druhou šanci.

Padouch Krem ze Žlutých kopců má být špinavý vesmírný tyran, obchodník s lidmi a vůdce pirátských Banditů. Jenže místo skutečně znepokojivého protivníka připomíná spíš odložený návrh ze světa Šíleného Maxe. Matthias Schoenaerts ho hraje s oholenou hlavou, řídkým culíkem, kovovými ozdobami v obličeji a přízvukem, který zní, jako by ho film poskládal z několika různých padoušských šablon. Dozvídáme se, že Krem má sílu deseti tisíc mužů. Problém je, že charisma nemá ani za jednoho opravdu zajímavého protivníka.

Právě v tom se ukazuje jeden z hlavních problémů filmu. Supergirl chce být drsná, špinavá a nebezpečná, ale její hrozba nepůsobí dostatečně výrazně. Silná hrdinka potřebuje protivníka, který ji nejen fyzicky ohrozí, ale zároveň ji nějak zrcadlí, tlačí na její slabiny a nutí ji odhalit, kým opravdu je. Krem má být brutální motor děje, jenže hlavně hlučnou překážkou v koženém kabátě.

Milly Alcock je na tom lépe. Jako Kara má zvláštní mladistvou energii, lehce androgynní sedmdesátkový vzhled a neuhlazenou divokost, která by mohla fungovat výborně. Pod prachem, alkoholem a pózou vesmírné outsiderky je vidět herečka, která by zvládla zahrát zraněnou, naštvanou i vtipnou Supergirl. Jenže scénář jí  nedává dost vrstev. Kara je napsaná příliš jednostrunně: pije, vzdoruje, pere se, odsekává a odmítá přijmout vlastní hrdinskou identitu. To by mohlo stačit na prvních dvacet minut, ne na celý film.

Základní zápletka je přitom až překvapivě jednoduchá. Kara si dá pauzu od života na Zemi a ocitne se ve vesmírném dobrodružství, které rozjede Krem dvojicí brutálních činů. Nejprve je Krypto zasažen otrávenou šipkou a hrozí, že do 72 hodin zemře, pokud Kara nezíská protijed. Potom do příběhu vstoupí Ruthye Marye Knoll, která sleduje, jak Krem vyvraždí její rodinu. Zachrání jeden z otcových mečů a od té chvíle má jediný cíl: zabít Krema a pomstít se.

ČTĚTE TAKÉ: Supergirl tvrdě narazila. Warnerům hrozí obří ztráta.

Na tomhle půdorysu by se dal postavit silný, jednoduchý a emocionálně funkční příběh. Zachránit psa. Pomstít rodinu. Donutit Karu, aby přestala utíkat před tím, kým je. Jenže tyhle motivace nerozvíjí do skutečného dramatu. Spíš je používá jako cedule u silnice, které divákovi připomínají, kam se má příběh zrovna posunout. Výsledek je plný akce, ale působí otupěle ploše.

Největší promarněná šance se skrývá v samotné Kařině minulosti. Na rozdíl od Supermana si Kara pád Kryptonu neodnesla jen jako vzdálený mýtus. Clark byl poslán pryč jako dítě a Zemi poznal jako domov. Kara ale přišla o svůj svět vědoměji. Narodila se do rozpadající se civilizace, vyrůstala obklopená zkázou a do vesmíru byla vyslána ve chvíli, kdy už měla koho ztratit. To z ní mohlo udělat hrdinku s hlubokým vnitřním stínem. Ne jen „Supermana v ženské verzi“, ale někoho, kdo nese úplně jiný typ bolesti.

A tady je zajímavý kontext: komiksová předloha Supergirl: Woman of Tomorrow právě s tímhle rozdílem pracuje velmi silně. Kara v ní není jen mladší, rozzlobenější nebo ostřejší obdoba Clarka. Je to přeživší dívka, která zná ztrátu mnohem osobněji. Předloha funguje jako temnější kosmická road movie o traumatu, pomstě a tom, jak se hrdinství rodí z bolesti, ne z čisté pózy. Pokud film tenhle potenciál opravdu nedokáže proměnit v hlubší emoci, je to větší problém než pár nepovedených hlášek nebo přepálených kostýmů.

Právě proto je scénář tak zásadní. James Gunn opakovaně mluvil o tom, že nový DCU nechce posílat filmy do výroby, dokud nebudou mít pevný scénář. Byla to logická reakce na éru superhrdinského přehlcení, kdy příliš mnoho filmů působilo jako drahá vizuální atrakce navěšená na slabou kostru. Jenže u Supergirl podle téhle kritiky selhává právě kostra. Film má světy, masky, příšery, hudbu, akci, pózu i energii, ale nemá dostatečně silný příběh, který by to všechno držel pohromadě.

To je o to zvláštnější, že režisérem je Craig Gillespie, tvůrce výrazné Já, Tonya a stylové Cruelly. Oba tyto filmy ukázaly, že Gillespie umí pracovat s problematickými ženskými hrdinkami, ostrým humorem a světem, který je barevný, přehnaný, ale pořád lidský. U Supergirl by se přesně tahle schopnost hodila. Kara mohla být komplikovaná, zábavná, zlámaná i fascinující zároveň. Gillespieho ostřejší humanistický cit se ale ztrácí v generické akci a v touze působit za každou cenu divoce.

Jason Momoa jako Lobo přináší filmu dávku neučesané energie. Jeho doutník, motorkářská póza a vzhled ztraceného člena kapely Kiss přesně odpovídají postavě, která má být hlučná, drzá a přehnaná. Lobo může působit jako chaos, ale alespoň jako chaos, který ví, čím chce být.

Supergirl tak podle ostřejšího pohledu působí jako film, který má všechny ingredience na osobitější DC zářez, ale neumí je proměnit v uspokojivý celek. Má výborně obsazenou hlavní hrdinku, špinavé planety, Krypto jako emocionální tahák, Loba jako zdroj energie a předlohu, která nabízí silné téma traumatu. Jenže zároveň má slabý scénář, nevýrazného padoucha a příběh, který se často tváří drsněji, než jaký ve skutečnosti je.

NENECHTE SI UJÍT: Supergirl není další čistá superhrdinská pohádka. První ohlasy mluví o divokém chaosu, který DC potřebovalo.

Všechno se tu snaží působit jako punk rock. Jenže skutečný punk nepotřebuje pořád vysvětlovat, jak moc je divoký. Buď ho cítíte v krvi, nebo jen sledujete drahý film v otrhané bundě. A právě v tom je největší problém Supergirl: chce být špinavou, drzou a kosmicky odvázanou verzí DC, ale příliš často působí jako uhlazený studiový produkt, který si jen oblékl roztrhané tričko.

Supergirl má dost dobrých nápadů na to, aby mrzelo, jak málo z nich skutečně vzlétne. Není to čistá katastrofa. Je to spíš komiksovka, která se zoufale snaží proletět vesmírem s prostředníčkem ve vzduchu, ale zapomíná, že i rebelie potřebuje pevný směr.