Hollywood mu svěřil své nejdražší světy. Denis Villeneuve přitom začínal s filmy, které se bály mluvit.

Denis Villeneuve dnes může nechat obří vesmírnou loď vystoupit z písku, vrátit diváky do světa Blade Runnera a rozhodovat o budoucnosti Jamese Bonda. Jeho filmy ale nevyrůstají z touhy ukázat co největší explozi. Už v prvních kanadských dramatech jej zajímali lidé uvěznění v traumatu, vině a rozhodnutích, která nelze vzít zpět. Hollywood mu postupně zvětšoval rozpočet, Villeneuve však nezměnil základní otázku: co se stane s člověkem, když pochopí, že situaci už nemá pod kontrolou?

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Christopher Nolan začínal s filmem za pár tisíc. Dnes nutí Hollywood hrát podle svých pravidel.

Článek obsahuje obecné informace o filmech Denise Villeneuvea, nevyzrazuje však jejich hlavní dějová odhalení.

Nezačínal jako režisér velkolepé sci-fi.

Villeneuve nevstoupil do kinematografie s připravenou cestou k Duně. Narodil se roku 1967 v kanadském Québecu a jeho raná tvorba patřila k frankofonnímu kanadskému filmu, nikoliv k hollywoodským studiím.

Jedním z prvních výraznějších projektů byl krátký snímek REW-FFWD z roku 1994, vytvořený ve spolupráci s kanadskou National Film Board. Příběh fotografa, který se ocitne v jamajské čtvrti Trench Town, už obsahuje motiv příznačný pro Villeneuveovu pozdější tvorbu: člověk vstoupí do prostředí, kterému nerozumí, a musí přehodnotit způsob, jakým se na něj dívá.

Následovaly celovečerní filmy 32. srpen na Zemi a Maelström. Nepracovaly s rozlehlými světy ani složitými efekty. Villeneuve v nich hledal vlastní způsob vyprávění prostřednictvím obrazů, symbolů a postav narušených ztrátou či pocitem odcizení.

Po Maelströmu však na několik let přestal natáčet celovečerní filmy. Nebyl to konec kariéry, ale vědomý ústup. Sám cítil, že ještě nemá dostatečně vyvinutý filmový jazyk. Nejdůležitější rozhodnutí jeho rané kariéry proto možná nespočívalo v tom, který film přijal, ale v ochotě na čas odmítnout další.

Polytechnique ukázalo, že trauma nebude používat jako atrakci.

Návrat přišel s filmem Polytechnique, inspirovaným masakrem na montrealské technické škole z roku 1989. Villeneuve se dotýkal skutečné tragédie, při níž ozbrojený útočník zavraždil čtrnáct žen.

Takový příběh snadno sklouzne k exploataci pachatele nebo k rekonstrukci násilí vytvořené především pro šok. Villeneuve se místo toho soustředil na oběti, přeživší a následky, které jeden čin zanechá v životech lidí dlouho po posledním výstřelu.

Právě tady se naplno objevila jedna z jeho nejdůležitějších vlastností. Násilí v jeho filmech bývá intenzivní, ale málokdy osvobozující. Nepřichází jako odměna pro publikum. Zanechává prázdno, vinu a otázky, na které není možné snadno odpovědět.

Villeneuve nedělá násilí působivým tím, kolik ho ukáže. Dává mu váhu tím, co po něm zůstane.

Tento přístup později přenesl do kriminálních thrillerů, válečných konfliktů i mezihvězdných říší. Měnilo se prostředí, nikoliv důsledky lidské brutality.

Požáry mu otevřely cestu mimo Kanadu.

Mezinárodní průlom přineslo drama Požáry z roku 2010, natočené podle divadelní hry Wajdiho Mouawada. Dvojice sourozenců v něm po smrti matky pátrá po rodinné minulosti poznamenané válkou, násilím a tajemstvím.

Snímek získal nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film a upozornil na režiséra, který dokáže spojit intimní rodinný příběh s tragédií celé země.

Požáry jsou pro pochopení Villeneuvea důležitější než pouhý údaj o prvním velkém úspěchu. Film ukazuje metodu, kterou bude používat i později. Divák nedostává všechny informace najednou. Putuje za postavami, skládá minulost z neúplných stop a postupně zjišťuje, že skutečné téma je větší než původní záhada.

Překvapení zde nefunguje jen jako dějový trik. Nové poznání mění význam předchozích scén a nutí diváka znovu posoudit lidi, které už považoval za pochopené.

Stejný princip se vrátí v Zmizení, Nepříteli i Příchozích. Villeneuve nenatáčí hádanky proto, aby diváka porazil. Používá je k tomu, aby ukázal omezenost jeho pohledu.

Zmizení dokázalo, že Hollywood nemusí znamenat ztrátu rukopisu.

Prvním velkým anglicky mluveným filmem se roku 2013 stalo Zmizení s Hughem Jackmanem a Jakem Gyllenhaalem. Příběh únosu dvou dívek mohl skončit jako běžný studiový thriller postavený na pátrání po pachateli.

Villeneuve z něj však vytvořil morální past.

Hrdinové nejsou rozděleni na rozumné vyšetřovatele a jednoznačné viníky. Zoufalý otec začne ospravedlňovat činy, které by za jiných okolností odsoudil. Detektiv Loki se snaží postupovat podle pravidel, současně však zjišťuje, že systém nemusí být dostatečně rychlý.

Režisér v tomto filmu poprvé spolupracoval s kameramanem Rogerem Deakinsem. Déšť, šero, uzavřené domy a chladné ulice nevytvářejí jen atraktivní obraz. Prostředí působí jako fyzické pokračování psychického stavu postav.

Zmizení bylo důkazem, že Villeneuve zvládne hvězdné obsazení, žánrový příběh i studiovou výrobu, aniž by svůj styl rozpustil v anonymním hollywoodském řemesle.

Ve stejném období natočil s Gyllenhaalem také Nepřítele, mnohem menší a symboličtější film o dvojníkovi, identitě a potlačovaném strachu. Dvojice snímků ukázala jeho rozpětí: jeden dokázal oslovit široké publikum, druhý odmítal nabídnout pohodlné vysvětlení.

Sicario proměnilo akci v pocit bezmoci.

Thriller Sicario: Nájemný vrah z roku 2015 zavedl agentku FBI Kate Macerovou do operace proti mexickým drogovým kartelům. Zdánlivě jde o příběh zkušenějších mužů, kteří ji zasvěcují do skutečné podoby války proti zločinu.

Ve skutečnosti film postupně odhaluje, že Kate nebyla pozvána proto, aby situaci řídila. Potřebují ji jako součást mechanismu, jehož pravidlům nerozumí.

Villeneuve zde pracuje s očekáváním akčního filmu, ale odpírá mu běžnou katarzi. Přestřelky přicházejí rychle, smrtelně a bez hrdinského uspokojení. Slavný přejezd hranice buduje napětí dlouho předtím, než někdo vystřelí. Divák sleduje silnici, automobily, okna a ruce postav, protože neví, odkud hrozba přijde.

Napětí u Villeneuvea nevzniká jen z přítomnosti nebezpečí. Vzniká z nedostatku informací a z pocitu, že ostatní vědí víc než hlavní postava.

Tento způsob vyprávění připravil režiséra na sci-fi. I v něm totiž nebude nejdůležitější technologie, ale lidská neschopnost pochopit systém, který ji obklopuje.

Příchozí dokázali, že velké sci-fi může stát na naslouchání.

Film Příchozí z roku 2016 mohl být klasickým příběhem prvního kontaktu s mimozemšťany. Namísto vojáka však do středu dění postavil lingvistku Louise Banksovou v podání Amy Adamsové.

Konflikt se neřeší větší palebnou silou. Zásadní je schopnost rozpoznat jazyk, pochopit odlišné vnímání a nepovažovat cizí chování automaticky za útok.

Villeneuve znovu použil velkolepé prostředí k vyprávění mimořádně osobního příběhu. Obří mimozemská loď není jen efektním objektem. Visí nad krajinou jako něco, co narušuje běžnou představu o prostoru, čase i lidské důležitosti.

Příchozí získali osm oscarových nominací a Villeneuve svou první nominaci za režii. Ještě důležitější však bylo, že film přesvědčil Hollywood o životaschopnosti inteligentního sci-fi založeného na emocích, tichu a myšlence.

Režisér tím našel žánr, který odpovídal jeho rukopisu. Sci-fi mu umožnilo proměnit vnitřní stav postavy v celý svět.

Blade Runner 2049 byl drahý neúspěch, který posílil jeho pověst.

Převzít pokračování Blade Runnera znamenalo vstoupit na území jednoho z nejvlivnějších sci-fi filmů historie. Villeneuve věděl, že nemůže pouze zopakovat neonový déšť a noir atmosféru Ridleyho Scotta.

S kameramanem Rogerem Deakinsem proto vytvořil svět založený na fyzických kulisách, praktických efektech, mlze, sněhu, vodě a monumentální architektuře. Digitální triky používal hlavně k rozšíření reality, nikoliv jako její úplnou náhradu.

Blade Runner 2049 získal uznání kritiky a dva Oscary, komerčně však nenaplnil vysoká očekávání spojená s rozpočtem. Pro studio představoval problematický výsledek.

Pro Villeneuveovu kariéru přesto nešlo o konec. Film ukázal, že dokáže respektovat slavnou předlohu, rozšířit její svět a udržet pomalé tempo i u velmi drahé produkce. Neuspěl tím, že by se přizpůsobil běžnému blockbusteru. Přesvědčil Hollywood, že jeho autorství lze zachovat i v měřítku stovek milionů dolarů.

Právě zkušenosti s Blade Runnerem mu pomohly připravit projekt, o kterém snil od mládí.

Duna spojila všechny předchozí filmy do jednoho světa.

Villeneuve četl Herbertovu Dunu jako dospívající a o filmové adaptaci mluvil dlouho předtím, než ji mohl skutečně natočit. Když Legendary získalo práva, setkání s producentkou Mary Parentovou podle režiséra trvalo jen krátce. Obě strany už věděly, co chtějí.

Rozhodující bylo rozdělení první knihy do dvou filmů. Villeneuve nechtěl vměstnat pád Atreidů, fremenskou kulturu, politiku Impéria a Paulovu proměnu do jediného uspěchaného snímku.

První Duna vznikala pro velké plátno, do kin ale vstoupila v roce 2021 současně se streamovací službou HBO Max v USA. Pandemie a distribuční rozhodnutí Warner Bros. ohrožovaly pokračování. Film přesto uspěl natolik, že druhá část dostala zelenou.

ČTĚTE TAKÉ: Duna 3 ukázala nový trailer. Paul Atreides už není hrdina, ale hrozba, kterou sám pomohl stvořit.

Duna: Část druhá následně proměnila rozestavěný svět v plnohodnotný kulturní fenomén. Villeneuve dokázal udělat z politicky a nábožensky složitého románu divácký blockbuster, aniž by Paula Atreida zjednodušil na neproblematického vyvoleného.

Duna v sobě spojuje všechno, co si režisér vyzkoušel dříve:

• rodinné trauma z Požárů,
• morální kompromis ze Zmizení,
• mocenskou manipulaci ze Sicaria,
• cizí jazyk a kulturu z Příchozích,
• monumentální dystopický obraz Blade Runnera 2049.

Velikost zde není opakem intimity. Poušť, armády a píseční červi pouze zvětšují důsledky Paulových osobních rozhodnutí.

 

Villeneuveův styl nestojí na jednom obrazovém triku.

Villeneuveovy filmy lze poznat podle monumentálních staveb, pomalých nájezdů kamery, mlhy, přísné kompozice a postav ztracených v obrovském prostoru. Jeho rukopis ale není jen vizuální.

Opakovaně pracuje s několika principy.

Informace rozděluje nerovnoměrně. Hrdina obvykle neví všechno, zatímco instituce, protivníci nebo samotný svět před ním něco skrývají.

Násilí má následky. Vítězství málokdy obnoví původní pořádek. Postava zaplatí fyzicky, morálně nebo ztrátou vlastní identity.

Prostor vyjadřuje moc. Člověk v jeho záběrech často působí nepatrně proti budově, lodi, poušti či systému, který jej převyšuje.

Ticho není prázdné. Villeneuve nechává diváka sledovat tvář, prostředí nebo blížící se nebezpečí bez neustálého vysvětlování. Důvěřuje obrazu, zvuku a očekávání.

A především: nedůvěřuje spasitelům. Jeho hrdinové mohou být schopní a výjimeční, ale jejich přesvědčení o vlastní správnosti bývá nebezpečné. Platí to pro zoufalého otce, agenty bojující proti kartelům i budoucího vládce vesmíru.

James Bond je logický krok i nebezpečná zkouška.

Amazon MGM Studios v červnu 2025 oficiálně oznámilo, že Villeneuve natočí příští film o Jamesi Bondovi. Půjde o první novou kapitolu po odchodu Daniela Craiga a zároveň o začátek období, v němž má Amazon nad sérií větší tvůrčí kontrolu.

Volba dává smysl. Villeneuve umí pracovat s napětím, špionážními operacemi, exotickými lokacemi, technologií i fyzickou akcí. Sicario dokazuje, že dokáže natočit misi, při níž divák rozumí prostoru a současně si není jistý skutečnými úmysly jejích účastníků.

Bond však představuje jiný problém než Duna. Má vlastní tradice, humor, erotiku, hudební identitu a očekávání spojená s více než šedesátiletou filmovou historií. Villeneuve nebude stavět svět úplně od začátku. Bude muset najít rovnováhu mezi vlastním rukopisem a postavou, která musí přežít další generaci.

Právě proto je jeho jmenování tak zajímavé. Bond v jeho podání může znovu získat pocit tajemství a nebezpečí. Současně se však ukáže, zda režisér dokáže přijmout také lehkost, nadsázku a svůdnost, které nejsou přirozeným středem jeho dosavadní tvorby.

Nejdříve se musí uzavřít kruh Duny.

Ještě před Bondem má do kin vstoupit Duna: Část třetí, založená na románu Spasitel Duny. Premiéra je stanovena na 18. prosince 2026.

Třetí film má završit Villeneuveovo pojetí Paulova příběhu a ukázat následky moci, kterou první dvě části vybudovaly. Nejde jen o další návrat na Arrakis. Je to zkouška celé trilogie.

Pokud první Duna představila proroctví a druhá ukázala jeho použití, třetí musí odhalit cenu. Tím se Villeneuve vrací k tématu, které jej provází od kanadských dramat: člověk učiní rozhodnutí v přesvědčení, že nemá jinou možnost, a teprve později pochopí, co tím rozpoutal.

Denis Villeneuve se nestal jedním z nejdůležitějších režisérů současnosti proto, že by postupně natáčel stále větší filmy. Prosadil se, protože dokázal přenést tíhu komorního dramatu do blockbusteru, aniž by ji pod obřím rozpočtem ztratil.

Hollywood mu dnes svěřuje slavné světy. On v nich však stále hledá totéž co na začátku: osamělého člověka, který stojí před něčím mnohem větším, než dokáže pochopit.