Recenze Runner: Alan Ritchson našel parťáka, kterého byste k němu nikdy neposadili. Právě proto to funguje.

Alan Ritchson umí protivníka poslat skrz zeď. Owen Wilson umí působit, jako by se do přestřelky dostal omylem cestou na oběd. Runner postaví tyhle dva vedle sebe, hodí mezi ně chladicí box s lidskými játry a vyšle za nimi ozbrojené zabijáky. Výsledkem není nový Smrtonosný parťák, ale svižná akční jednohubka, která přesně ví, proč jste přišli. Jen škoda, že tomu občas přestane věřit i samotný scénář.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: War Machine 2? Tvůrce i Alan Ritchson promluvili. Pokračování má jasný směr.

Scott Waugh, režisér Need for Speed a Expend4bles, tentokrát dostal do rukou jednoduchou premisu.

Hank Malone v podání Alana Ritchsona je bývalý voják, který se v Austrálii živí jako kurýr. Jeho další zakázka však není krabice s elektronikou.

Musí dopravit dárcovská játra určená pro umírající dívku.

Jenže o stejný orgán má zájem také někdo jiný.

A protože jde o akční film, řešením samozřejmě nebude podat stížnost nemocnici.

Začíná hon.

Reacher v Austrálii? Ano. Ale ne úplně.

Přiznejme si to rovnou.

Když do podobného filmu obsadíte Alana Ritchsona jako bývalého vojáka, který moc nemluví a dokáže ručně rozebrat několik ozbrojených mužů, srovnání s Reacherem si vyrobíte sami.

Runner se mu ani příliš nesnaží utéct.

Hank je další obrovský chlap s vojenskou minulostí, traumatem a schopností změnit lidské tělo v demonstrační pomůcku pro výuku anatomie.

Ritchson ale podobné role zkrátka umí.

Je fyzicky přesvědčivý, akci prodává bez problémů a zároveň dokáže pod svalovou hmotou ukázat člověka, který si za sebou táhne pořádný kus osobního pekla. Hank je bývalý voják a zotavující se alkoholik poznamenaný osobní ztrátou. Právě tahle dramatičtější stránka dává Ritchsonovi trochu větší prostor než obyčejné „přijdu a všechny zmlátím“.

Jenže kdyby byl Runner pouze levnější filmový Reacher, pravděpodobně bychom na něj za půl roku zapomněli.

Pak přijde Owen Wilson.

Ritchson a Wilson nedávají smysl. A to je nejlepší nápad filmu.

Ben Bishop je přesným opakem Hanka.

Ritchson má energii člověka, který vyřeší problém tím, že ho prorazí zdí.

Wilson má energii člověka, který by se s tou zdí nejdřív pokusil domluvit.

A jejich rozdílnost funguje.

Wilsonův neustále mluvící Ben vytváří proti Ritchsonově mlčenlivému tanku přirozený komediální kontrast. Film proto nepotřebuje zastavovat každých pět minut kvůli připravenému vtipu. Často stačí sledovat, jak tihle dva reagují na stejnou katastrofu úplně opačným způsobem.

Právě chemie hlavní dvojice patří k nejčastěji chváleným částem filmu napříč recenzemi. Empire hodnotilo Runner třemi hvězdami z pěti a ocenilo jeho tempo i akční stránku, přestože podle něj zůstává Ritchsonův potenciál částečně nevyužitý. Podobně Variety, The Hollywood Reporter nebo TheWrap vyzdvihují právě nepravděpodobnou kombinaci obou herců.

A Runner stojí téměř celý právě na nich.

Akce se naštěstí nesnaží být elegantní.

Scott Waugh začínal jako kaskadér a je to poznat.

Runner není akční balet ve stylu Johna Wicka.

Jeho rány mají spíš připomínat srážku dvou dodávek.

Ritchson hází protivníky přes místnosti, auta bourají a film postupně zvyšuje počet lidí, kteří udělali zásadní životní chybu tím, že se rozhodli Hanka zastavit.

Některé momenty už ochotně opouštějí fyziku a vydávají se na dovolenou do země akčních béček. To ale není nutně problém.

Runner funguje nejlépe právě tehdy, když přijme, čím je.

Devadesát sedm minut staromódního akčního filmu.

Žádné budování filmového univerza. Žádná osmiminutová scéna vysvětlující historii zločinecké organizace. Máme játra, nemocnici, časový limit a hodně mužů se zbraněmi.

Tak běž.

Rotten Tomatoes aktuálně eviduje přibližně 70 % pozitivních kritik, což docela přesně vystihuje charakter filmu. Málokdo z něj dělá nový akční milník, ale velká část kritiků uznává, že jako přímočará žánrová zábava svou práci odvádí.

Jenže Runner občas zapomene, proč funguje.

Největší problém přichází pokaždé, když film od Hanka a Bena uteče.

Příběh se opakovaně vrací k nemocnici a dívce čekající na transplantaci, protože potřebuje divákovi připomenout, že nejde pouze o nějakou zásilku.

To samozřejmě dává dramaticky smysl.

Jenže právě tyto pasáže podle části kritiků opakovaně brzdí tempo a tlačí emoce způsobem, který vedle přepálené akce nepůsobí úplně přirozeně. IGN například právě nemocniční odbočky označuje za nejslabší část filmu.

Runner by přitom mohl být téměř ideální béčko, kdyby měl odvahu ještě víc věřit své základní dvojici. Ritchson. Wilson. Auto. Játra. Zabijáci. Občas opravdu není potřeba komplikovat dokonalý recept.

Rodrigo Santoro dostal padoucha z jiné planety.

Proti dvojici stojí Rodrigo Santoro jako Damián Zaldívar, který chce stejné orgány získat pro člena vlastní rodiny.

Není to Hans Gruber.

A film ani na okamžik nepředstírá, že by měl být.

Damián patří do staré školy akčních padouchů, kde zlověstnost roste přibližně stejně rychle jako počet vystřílených zásobníků.

Místy působí, jako by utekl z úplně jiného, ještě přehnanějšího filmu. Jenže vedle celkového tónu Runnera to vlastně docela sedí.

Guardian dokonce přirovnal některé dějové zvraty svou přepáleností k telenovele, což je překvapivě přesný popis energie, kterou film postupně nabírá.

Humor a brutalita spolu občas bojují.

Runner ale řeší ještě jeden problém.

Je překvapivě brutální.

To samo o sobě není výtka. Ritchson v podobném filmu nepřišel rozdávat podepsané fotografie.

Problém nastává ve chvíli, kdy vedle poměrně tvrdého násilí stojí Wilsonovy lehké komediální momenty a následně film přeskočí k příběhu nemocného dítěte.

Tři různé tóny spolu ne vždy uzavřou příměří.

The Hollywood Reporter právě rostoucí brutalitu označil za prvek, který se časem začíná tlouct s komediální stránkou příběhu. TheWrap naopak tvrdí, že Waugh tento kontrast zvládá překvapivě dobře.

Pravda pravděpodobně leží někde mezi.

Když film sprintuje dopředu, jeho tonalita nevadí.

Jakmile zpomalí, švy začínají být vidět.

Originalitu raději nehledejte.

Runner má možná ještě větší slabinu.

Viděli jsme ho už mnohokrát.

Ne přesně tenhle film, samozřejmě. Transport lidských jater není zrovna nejpoužívanější akční MacGuffin v historii Hollywoodu. Ale jeho kostra je důvěrně známá.

• Traumatizovaný bývalý voják.
• Civilista, kterého musí chránit.
• Časový limit.
• Gang ozbrojených zabijáků.
• Osobní vykoupení.
• Závěrečná konfrontace.
• Pokud čekáte revoluci akčního žánru, Runner k vám běží špatným směrem.
• Jenže obyčejnost automaticky neznamená nudu.

A tady film zachraňuje především jeho tempo 97 minut, dvojice hlavních herců a Waughova schopnost natočit úder tak, že ho skoro cítíte v zubech.

Runner je film z doby, kdy akčňáku stačil jednoduchý nápad.

Možná právě proto působí celý projekt trochu zvláštně sympaticky.

V době dvousetmilionových blockbusterů a nekonečných franšíz přichází film, jehož kompletní marketingová schůzka mohla trvat asi třicet sekund:

„Co kdyby Reacher převážel lidská játra?“
„Dobře.“
„A s Owenem Wilsonem.“
„Natáčíme.“
Runner není film, který byste za deset let rozebírali na filmové škole.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Reacher veze lidská játra přes armádu zabijáků. Runner ukázal finální trailer.

Je to film na večer, kdy chcete vidět Alana Ritchsona mlátit zločince a Owena Wilsona stát vedle něj s výrazem člověka, který by opravdu rád byl někde úplně jinde.

A v tomhle ohledu dostanete přesně to, co bylo na krabici.

Runner je poctivé akční béčko se dvěma herci, kteří ho vytahují nad jeho velmi obyčejný scénář. Alan Ritchson potvrzuje, že mimo Reachera dokáže bez problémů nést akční film, zatímco Owen Wilson mu poskytuje překvapivě dobrý komediální protipól.

ČTĚTE TAKÉ: Alan Ritchson mění Reachera za šílenou honičku. V Runnerovi veze játra a střílí po něm půl podsvětí.

Scott Waugh servíruje dostatek automobilových honiček, přestřelek a fyzických soubojů, aby devadesát sedm minut rychle uteklo.

Škoda jen, že film pokaždé, když opustí svou hlavní dvojici, začne připomínat podstatně obyčejnější thriller.

Není to nový Smrtonosný parťák.

Není to ani filmový Reacher.

Ale pokud někdo natočí akční film o Alanu Ritchsonovi, Owenu Wilsonovi a pronásledovaných lidských játrech a výsledkem je pořád slušná zábava, možná už samotný fakt, že to funguje, představuje malé vítězství.

Hodnocení 7/10

+ Ritchson a Wilson překvapivě fungují
+ svižných 97 minut
+ poctivá, fyzická akce
+ příjemně staromódní béčková energie

− velmi známá příběhová šablona.
− nemocniční děj tempo spíš brzdí.
− humor, brutalita a melodrama se občas přetahují o jeden film.