Víkendové tržby: Box office ovládl Ďábel nosí Pradu 2. Pokračování kultovní komedie dorazilo s obřím startem, Michael dál drží tempo.

Americký box office má nového vítěze a je to přesně ten typ výsledku, který ještě před pár lety zněl skoro jako fanouškovský sen. Na první místo víkendových tržeb se vyšplhal Ďábel nosí Pradu 2, který v amerických kinech odstartoval za 77 milionů dolarů a po přičtení zahraničí otevřel globálně rovnou na 233,6 milionu dolarů. To je výsledek, který z pokračování slavné komedie dělá nejen jeden z největších startů roku, ale zároveň jasný důkaz, že některé značky nestárnou. Spíš čekají na správný moment, aby se vrátily ještě silnější než dřív.

A právě na tom je tenhle start tak zajímavý. První Ďábel nosí Pradu v roce 2006 otevřel v amerických kinech za 27,5 milionu dolarů, v USA nakonec došel na 124,7 milionu a globálně na 326,5 milionu dolarů. Už tehdy šlo o obrovský hit, zvlášť když film vznikl za relativně skromný rozpočet někde mezi 35 až 41 miliony dolarů. Jenže tehdejší úspěch měl trochu jinou příchuť. Nebyl to film, který by při premiéře působil jako instantní monstrhit. Spíš zafungoval jako inteligentní, stylová a divácky vděčná komedie, která si publikum získala postupně a pak si vybudovala status moderní klasiky. Dnes už je situace úplně jiná. Značka mezitím zestárla do kultovní podoby, její postavy zlidověly a návrat po dvaceti letech se proměnil v událost, kterou publikum nechtělo propásnout.

To vysvětluje, proč je dnešní srovnání s jedničkou tak drtivé. Dvojka strká původní start do kapsy bez většího odporu a i po přepočtu na dnešní inflaci je rozdíl výrazný. Jestli by tehdejších 27,5 milionu dělalo dnes zhruba 42 až 45 milionů, pak sedmasedmdesátimilionový debut pokračování pořád vypadá velmi dominantně. A ano, ještě pár dní před premiérou se objevovaly odvážnější odhady, že by film mohl v Americe atakovat i hranici 100 milionů dolarů. Jenže vnímat současný výsledek jako zklamání by bylo přitažené za vlasy. Tohle není slabší start. Tohle je velký start. A hlavně je to start filmu, který má všechny předpoklady k tomu, aby se v kinech nevyčerpal během jednoho víkendu.

Právě tady začíná být celé box office drama ještě zajímavější. Ďábel nosí Pradu 2 totiž nepůsobí jako výstřel do tmy, ale jako kandidát na skutečně silnou trvalku. Film očividně trefil publikum, které na podobnou událost čekalo. Velké značky pro mužské nebo rodinné publikum chodí do kin pravidelně, ale podobně výrazný, luxusně zabalený a generačně zacílený titul pro ženské publikum nevzniká každých čtrnáct dní. A přesně to se teď ukazuje jako jedna z jeho největších zbraní. Není to jen nostalgie. Je to i hlad po filmu, který dokáže spojit známou značku, osvědčené herecké tváře a pocit, že se vrací něco, co mělo pro část publika kdysi skoro formativní význam.

Tím spíš je důležité připomenout, že Disney a 20th Century Studios tady pravděpodobně trefily jackpot i strategicky. Kdysi šlo o film 20th Century Fox, dnes už je tahle knihovna součástí disneyovského impéria, které se přirozeně snaží vytěžit maximum z každé značky, jež má pořád živé jméno. A právě Ďábel nosí Pradu se ukazuje jako mnohem silnější značka, než jak by možná část trhu před pár lety čekala. Když se rozhodlo, že přesně dvacet let po původním filmu přijde pokračování, mohlo to působit jako chytrá, ale přece jen lehce opatrná sázka na známé jméno. Po prvním víkendu je ovšem zřejmé, že nejde o malý nostalgický experiment. Je to velký komerční zásah.

O to víc, když si člověk uvědomí i rozpočet. David Frankel měl mít druhý film k dispozici zhruba za 100 milionů dolarů. Na poměry velkých blockbusterů to není astronomická suma, ale zároveň už to není levná komedie, která si vystačí s pár módními přehlídkami a ostrými dialogy. Potřebujete, aby film vydělával opravdu ve velkém. A přesně to se teď děje. Při globálním startu 233,6 milionu dolarů má dvojka našlápnuto k tomu, aby původní film celosvětově překonala s velkou rezervou. Pokud si udrží solidní nohy, řeč o 650 milionech dolarů globálně rozhodně nepůsobí jako fantazie. Naopak. Najednou jde o naprosto realistický scénář.

Samozřejmě bude záležet na tom, jak silnou výdrž film prokáže v dalších týdnech. To je klíčové vždy, ale u takového titulu dvojnásob. Pokud se z něj stane „film, na který se prostě jde“, pak může jeho síla dál růst i bez rekordního openingu. A přesně k tomu zatím všechno směřuje. Ohlasy se nehoupou v toxické rovině „fanoušci proti kritikům“, jak to často bývá u opožděných pokračování. Naopak se zdá, že přijetí je převážně pozitivní, a i když se samozřejmě objevila část publika, která na filmu nenechala nit suchou, celkový obrázek zatím působí pro studio velmi zdravě. Právě podobná kombinace slušného přijetí a silného cílení na konkrétní publikum často vytváří kino trvalku, která umí během několika týdnů vyrůst mnohem výš, než napovídal samotný start.

A když už jsme u trvalek, druhé místo patří Michaelovi, který ve druhém víkendu utržil 54 milionů dolarů a dál potvrzuje, že nepůjde jen o jednorázovou senzaci. Propad o 44 % je na takhle velký film velmi slušný a ještě důležitější je celkový stav. V amerických kinech už Michael přepočítává 183,8 milionu dolarů, globálně pak 423,9 milionu. To jsou čísla, která z něj dělají jeden z největších hitů letošního roku a zároveň film, který bez problémů živí úvahy o pokračování. Pokud opravdu platí, že se ve studiu rozhodovalo o druhém filmu kolem hranice 700 milionů dolarů, pak se dnes zdá skoro nevyhnutelné, že se tahle meta podaří překonat.

Právě Michael je navíc krásným příkladem toho, jak box office někdy pracuje ve vrstvách. Ďábel nosí Pradu 2 vyhrál víkend, ale Michael rozhodně neprohrál. Spíš se ukazuje, že oba filmy jedou trochu jinou trať. Jeden těží z obrovského návratu ikonické značky a generační nostalgie, druhý funguje jako velký hudební biopic s širokým zásahem napříč publikem. Michael má navíc před sebou ještě důležitou japonskou premiéru, která může výsledná čísla posunout ještě výrazně výš. Pokud by tam film opravdu zopakoval alespoň část síly, kterou kdysi v Japonsku předvedla Bohemian Rhapsody, pak se řeči o finiši kolem 800 milionů dolarů rozhodně nebudou zdát přehnané.

Zároveň bude fascinující sledovat, jestli Michael zvládne nebo nezvládne dorovnat právě Bohemian Rhapsody, která v roce 2018 globálně dotáhla na 911 milionů dolarů. Dnes už je jasné, že americké tržby tohohle filmu Michael velmi pravděpodobně překoná. Bohemian Rhapsody v USA skončila na 216,6 milionu dolarů, zatímco Michael už je na 183,8 milionech a pořád má slušnou dynamiku. Rozhodující bude zbytek světa. Ale i kdyby nakonec zůstal o něco níž, pořád půjde o mimořádně silný zásah a pro Lionsgate i Universal o velmi důležitou výhru.

Na třetím místě se mezitím drží Super Mario galaktický film s 12,1 milionu dolarů, a i když už není hlavní hvězdou víkendu, pořád si kráčí za výsledkem, který by většina animáků brala všemi deseti. V Americe už překonal hranici 400 milionů dolarů a je na 402,6 milionech, globálně pak přepočítává 894,2 milionu dolarů. To už je meta, která z každého filmu dělá obrovský hit, i když se zároveň nabízí nevyhnutelné srovnání s předchozím dílem. Ten první totiž došel v USA na 574,9 milionu dolarů, takže dvojka zůstává ve stínu původního fenoménu. Jenže být „slabší než první Super Mario Bros. ve filmu“ není žádná ostuda. To je pořád velmi luxusní problém.

Spíš se teď řeší, jestli se film dotáhne až na vysněnou miliardu. Nasazení na PVOD už v úterý po víkendu může jeho kino potenciál trochu přibrzdit, ale u animáků to často neznamená okamžitou smrt. Rodinné filmy mají tendenci hrát podle jiných pravidel a pokud je publikum chce vidět, často do kin chodí dál i ve chvíli, kdy už jsou dostupné i jinde. Naděje na miliardu tak sice dostaly menší otřes, ale rozhodně se úplně nevypařily. A i kdyby nakonec zůstalo „jen“ u devíti set milionů, pořád mluvíme o filmu, který stál kolem 100 milionů dolarů a už dávno se koupe v černých číslech.

Na čtvrtém místě se drží Spasitel s 8,6 milionu dolarů, a i tady je příběh velmi zajímavý. Sci-fi adaptace knihy Andyho Weira už globálně utržila 638,4 milionu dolarů, čímž překonala Marťana a jeho 630,6 milionu. To samo o sobě je důležitý symbol. Andy Weir se definitivně potvrzuje jako autor, jehož látky dokážou fungovat i ve velkém filmovém měřítku, a Amazon MGM Studios mají v rukou hit, který se jim nejen zaplatil, ale už nějakou dobu vydělává. Pokud se navíc zadaří i v oscarové sezóně, může si film své číslo ještě hezky přikrášlit. Šance na 700 milionů globálně stále žije a to je na původně dost rizikový sci-fi projekt výborný výsledek.

Na pátém místě pak odstartoval Hokum s 6,4 milionu dolarů. Nadpřirozený horor s Adamem Scottem sice nepůsobí jako titul, který by měl bourat rekordy, ale pro studio Neon to může být přesně ten typ středně velkého zásahu, který stačí. U jejich produkce je totiž klíčové něco jiného než obrovský opening. Pokud byl rozpočet nízký, pak podobný start vůbec není špatný. A horory navíc často umí vyrůst díky zvědavosti, dobrému word of mouth a menší konkurenci v dalších týdnech. Tady zatím není důvod mluvit o senzaci, ale rozhodně ani o průšvihu.

Šestá příčka patří Farmě zvířat s 3,3 milionu dolarů, a to už je jiná písnička. Projekt, o kterém Andy Serkis mluvil roky, nakonec podle všeho nezafungoval ani trochu tak, jak si tvůrci a studio představovali. Kritické přijetí je velmi slabé, animace schytává rány ze všech stran a odklony od Orwellovy předlohy očividně nepůsobí jako kreativní objev, ale spíš jako problém. Když k tomu přidáme rozpočet kolem 35 milionů dolarů, start za 3,3 milionu opravdu nevypadá jako něco, co by šlo kosmeticky vysvětlit lepším marketingem nebo zahraničím. Tady to zatím smrdí čistou kasovní pohromou.

Sedmé místo obsadila Mumie od Lee Cronina s 2,2 milionu dolarů, přičemž globálně už je na 80 milionech. Na první pohled to nemusí znít oslnivě, ale tady je důležitý rozpočet. Film vznikl za 22 milionů dolarů, takže už teď je zřejmé, že Warner Bros. nemusí panikařit. Není to žádný nový megafenomén, který by měl rozjet desetinásobek své ceny, ale jako komerčně rozumně fungující hororový experiment to bohatě stačí. A v dnešní době, kdy se studia občas topí v nafouknutých rozpočtech, je i takováhle zdrženlivější výhra cennější, než se může zdát.

Na osmé příčce je Deep Water s 2,2 milionu dolarů a tady už je tón opět spíš neradostný. Přestože film kritikou vyloženě nepropadl a dokonce si vysloužil překvapivě slušné přijetí, rozpočet 40 milionů dolarů dělá z takového startu vážný problém. To jsou přesně ty chvíle, kdy se ukazuje, že slušné recenze ještě automaticky neznamenají komerční zájem. Pro Magenta Light Studios tak zjevně přichází ten méně příjemný moment, kdy se musí doufat, že část nákladů zalepí jiné distribuční kanály.

Na devátém místě se umístilo anime That Time I Got Reincarnated as a Slime the Movie: Tears of Azure Sea s 1 milionem dolarů z 837 kin. Není to celkové číslo, které by lámalo tabulky, ale u takového typu filmu jde spíš o to, zda si najde přesně své publikum. A to se zjevně stalo. Fanouškovská základna značku podržela, což je přesně ten důvod, proč podobných anime filmů stále přibývá. Ne každý musí být nový Demon Slayer, aby dával finančně smysl. Stačí, když věrné publikum pravidelně dorazí.

A první desítku uzavírá Drama s 908 tisíci dolary. Globálně je film už na 115,3 milionu dolarů, což z něj dělá pro A24 velmi důležitou vzpruhu po období, kdy studio schytalo několik menších i větších komerčních ran. Rozpočet kolem 28 milionů dolarů znamená, že film už lze považovat za solidní hit. Není to sice jejich absolutní vrchol, ale v současné situaci jde o přesně ten typ výsledku, který může studiu vrátit klid i důvěru.

Celý víkend tak ukázal jednu krásnou věc. Box office momentálně nestojí jen na jednom typu filmu. V čele máme stylový návrat módní komedie, hned za ním velký hudební biopic, k tomu megahitový animák, chytrou sci-fi adaptaci, menší horor, anime i artovější drama. Není to jen přehlídka stále stejných komiksových nebo franšízových kolosů. Naopak. Vypadá to, že publikum je momentálně ochotné chodit na různé typy filmů, pokud cítí, že jde o událost, značku nebo titul s jasnou identitou.

A úplně největším příběhem víkendu zůstává samozřejmě Ďábel nosí Pradu 2. Nejen proto, že vyhrál. Ale proto, jakým způsobem vyhrál. Po dvaceti letech se vrátila značka, kterou část lidí mohla podcenit jako „hezkou vzpomínku na minulost“, a během jediného víkendu ukázala, že má sílu stát se jedním z největších hitů roku. To je přesně ten typ box office momentu, který Hollywood miluje. Protože potvrzuje, že i po letech lze vytáhnout pokračování, které nepůsobí unaveně, nevoní po zoufalství a místo toho trefí publikum s nečekanou přesností.

A upřímně, jestli si někdo ještě před pár měsíci pohrával s představou, že by Ďábel nosí Pradu 2 mohl být „jen slušně úspěšný comeback“, dnešní čísla tuhle opatrnost v podstatě rozmetala. Tohle není jen comeback. Tohle je velký návrat. A pokud si film udrží výdrž, vůbec bych se nedivil, kdyby se debata velmi rychle neposunula jen k jeho celkovým tržbám, ale i k tomu, jak dlouho se tentokrát bude čekat na trojku.